Hlavní stránka Hardware Notebooky, telefony, tablety Historie grafik v noteboocích: od počátků k VGA
Historie grafik v noteboocích: od počátků k VGA
autor: Jiří Zima , publikováno 25.8.2014
Historie grafik v noteboocích: od počátků k VGA

Když se dnes mluví o grafických kartách v noteboocích, většině se vybaví AMD, Nvidia nebo Intel. Jenže u počátku notebooků nebyl ani jeden z této trojice. Povíme si o vzniku prvních přenosných počítačů PC, o problémech se zobrazováním grafiky na LCD i o společnostech, které si už dnes jen málokdo spojuje s grafickými kartami.


Rarita jménem EGA (1987)

Ve světě stolních počítačů se standard EGA (Enhanced Graphics Adapter) objevil v roce 1984 a užil si své tři roky slávy, než byl postupně nahrazen novějším a daleko úspěšnějším standardem VGA. Ve světě notebooků byla situace odlišná. EGA grafiku nabídlo jen pár výkonných modelů v letech 1987 až 1990. Šlo o ty nejdražší a řada výrobců raději zůstávala u předchozích standardů i v tomto segmentu. Důvodem mohl být fakt, že vyšší grafické možnosti u přenosných počítačů tou dobou ještě pro typického uživatele PC nebyly tak zajímavé, neboť opravdový rozmach grafických prostředí způsobil až příchod Windows 3.0 (léto 1990).

Ve zkratce bych zmínil, že EGA konečně nabídla možnost standardizované uživatelské změny znakové sady v textovém režimu (obrovská výhoda zejména v našich končinách) a ve všech rozlišeních až do 640×350 podporovala 16 barev. Čip kompatibilní s EGA byl většinou párovaný s plazmovými displeji, které měly rozlišení 640×400 (displeje s rozlišením 640×350 bodů se nedělaly), a na rozdíl od 640×200, kde stačí zdvojit každý řádek, se 640×350 na celou plochu neroztahovalo. Místo toho se vertikálně zarovnalo na střed.

V rámci zachování zpětné kompatibility fungovaly módy pro CGA a někdy AT&T 6300 (příklad Toshiby). U originální karty EGA od IBM byla zpětná kompatibilita pouze s CGA. Nicméně obecně platilo, že prakticky všichni výrobci nabízeli proti původnímu řešení IBM něco navíc, takže nešlo o nic neobvyklého.

Čipy EGA se objevovaly převážně v těch největších a nedražších počítačích (často ve tvaru kufříku) bez možnosti bateriového napájení a párovaly se s procesory 286 nebo 386. Ani v tomto segmentu nebylo rozšíření velké a řada výrobců své rané „třiosmšestky“ vybavovala čipy CGA a displeji s rozlišením 640×200 ještě v roce 1989.

Historie grafik v noteboocích: od počátků k VGA

VGA a příchod opravdu barevné grafiky (1989)

Zkratka VGA (Video Graphics Array) během let zdomácněla a dnes se běžně používá jako obecné označení libovolné grafické karty. V roce 1987 však šlo o označení nového grafického standardu od IBM. Standard VGA definoval mimo jiné nová rozlišení. Maximum pro 16 barev bylo rozšířeno na 640×480 a nově se objevil také režim s 256 barvami v rozlišení 320×200. V obou případech mohly být barvy definovány uživatelskou paletou ze 4096 barev. Zde už se konečně můžeme bavit o použitelné grafice.

Proč analog?

Při digitálním přenosu obrazu v CGA byla barva definována logickou úrovní 0 a 1 na čtyřech vodičích (červená, zelená, modrá, intenzita), čímž bylo možné získat maximálně šestnáct barev (24). U EGA bylo možné mixovat z palety 64 barev, neboť v konektoru měla každá barevná složka (červená, zelena, modrá) dva vodiče (26). K míchání ze 4096 barev by už musely mít při stejném řešení všechny barevné složky dohromady čtrnáct vodičů, což by bylo velmi neefektivní.

 

Standard VGA také změnil způsob připojení monitoru. Místo dvouřadého konektoru s devíti vodiči (DB-9) se začal používat třířadý konektor s patnácti vodiči (HD15), který na řadě notebooků najdete ještě dnes a většinou se používá označení VGA konektor nebo VGA výstup. Více než změna konektoru je důležitá změna výstupního signálu. Zatímco předchozí karty pracovaly s digitálním TTL signálem, výstup VGA využívá analogových signálů, kde je barevná informace definována spojitě intenzitou napětí na vodiči (větší napětí = více dané barvy) a synchronizace je prováděna pilovými signály místo impulzů. Do grafické karty se sice musí integrovat digitálně analogový převodník, ale snižují se tím náklady na výrobu monitoru a hlavně se otevírají možnosti většího počtu barev.

Tento standard lze v oblasti grafiky brát jako poslední velký zásah IBM. Každý z výrobců si začal přidávat mnoho zásadních rozšíření původního standardu a každý si je implementoval po svém. Když se konečně objevilo větší množství notebooků s kartou kompatibilní s VGA (1990), většina už uměla proti původnímu standardu něco navíc a přístup k těmto vylepšením zajišťovaly ovladače od výrobce. VGA se ale stalo jakýmsi minimem, které dodnes podporuje každá grafická karta.

Historie grafik v noteboocích: od počátků k VGA

Textový režim CGA grafiky zobrazoval stejně jako VGA 80×25 znaků, rozdíl byl v prokreslenosti písmen.

S čipy VGA v noteboocích se do popředí dostávají výrobci jako CirrusLogic, Chips&Technologies a Western Digital a jsou ve výbavě téměř každého lepšího PC notebooku. Jenže ceny notebooků jsou tou dobou z dnešního pohledu neuvěřitelně vysoké, takže lehké a low-endové modely v rámci minimalizace nákladů ještě nějakou dobu podporují pouze CGA. Poslední takové notebooky jsou vidět v cenících některých českých zprostředkovatelů ještě kolem roku 1992. Proti tomu, co bylo na západě, to sice mohlo vypadat úsměvně, ale v našich končinách na tom nebyla lépe ani velká část stolních počítačů.

Historie grafik v noteboocích: od počátků k VGA

První implementací VGA do přenosného počítače byla IBM Plasma Display Adapter, který byl použit v „kufříkovém počítači“ IBM PS/2 P70 (1989) v kombinaci s výkonným 20MHz procesorem 386DX a 10" plazmovou obrazovkou (640×480) s vysokým kontrastem.



 
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
90 čtenářů navrhlo autorovi prémii: 42.6Kč Prémie tohoto článku jsou již uzavřené, děkujeme za váš zájem.
Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie.