Historie grafik v noteboocích: od počátků k VGA | Kapitola 2
Seznam kapitol
Když se dnes mluví o grafických kartách v noteboocích, většině se vybaví AMD, Nvidia nebo Intel. Jenže u počátku notebooků nebyl ani jeden z této trojice. Povíme si o vzniku prvních přenosných počítačů PC, o problémech se zobrazováním grafiky na LCD i o společnostech, které si už dnes jen málokdo spojuje s grafickými kartami.
MC6845 a jeho klony v předchůdcích notebooků
MC6845 se nacházel také v některých prvních přenosných počítačích typu PC, dříve nazývaných „luggable“, včetně toho úplně prvního – Compaqu Portable (později IBM přišlo s podobným zařízením – IBM Portable). Z dnešního pohledu šlo o velké počítače, jejichž mobilita spočívala jen v tom, že šlo vše složit do jednoho kusu a odnést jako kufr. Uvnitř byla základní deska se sloty pro rozšiřující karty podobná těm ze stolních PC a větší rozdíl byl pouze v integraci malé obrazovky do hlavní jednotky a vyklápěcí klávesnici. Proto také nevadil nízký stupeň integrace a nutnost mnoha obvodů pro vytvoření grafické karty.
Schopnosti MC6845 končily někde u rozlišení 768×386, ale v přenosných počítačích se (téměř) výhradně využívalo zapojení pro CGA s 16 kB obrazové paměti, kde bylo maximálním rozlišením 640×200 při použití grafického režimu pouze ve dvou barvách.
Textový režim
V textovém režimu je obrazovka rozdělena na sloupce a řádky, do kterých se umisťují znaky s pevně definovanými rozměry (stejnými pro všechny znaky na obrazovce). Každé písmeno je interpretováno jedním bajtem (pokud nebudeme řešit druhý bajt s atributy) a podle jeho hodnoty se vybere odpovídající znak z ASCII tabulky (8 bit = 256 možností). V moderních (grafických) systémech se už tento způsob nepoužívá, ale v raných počátcích to byla možnost, jak výrazně ušetřit na velikosti paměti grafické karty a počtu přenášených obrazových dat.
Při stejném rozlišení v textovém režimu (80×25 znaků maximálně) šlo zobrazit barev až 16, ale obrazovky přenosných počítačů byly monochromatické, takže něco takového šlo využít jen s připojeným externím monitorem, a to navíc jen někde – u této generace předchůdců notebooků totiž výstup na externí monitor nebyl samozřejmostí.
Tehdy se pracovalo převážně v textovém režimu a od grafické karty se nečekalo o moc víc než vlastní zobrazení textu. Na seriózní práci s grafikou přenosné počítače nebyly ani náhodou a u PC to dlouho platilo i pro stolní. V textovém režimu se vykresloval kurzor pomocí blikající vodorovné čáry a jeho vykreslení i blikání bylo řízené hardwarově bez nutnosti obsluhy programem/procesorem.
V praxi to znamenalo, že kurzor blikal i ve chvílích, kdy se počítač zasekl. Naopak v grafických režimech nebyla akcelerace ničeho, takže procesor vše zpracovával pixel po pixelu, čemuž odpovídala nižší rychlost vykreslování (v případě, že se počítač snažil dělat i něco jiného).
Potřebám práce především v textovém režimu vycházel vstříc (jako světlá výjimka) zmíněný Compaq Portable, jehož grafická karta byla navržená lépe než v produktech IBM a zvládala jak grafický standard CGA, tak textový MDA. V případě textového režimu 80×25 došlo k přepnutí do vyššího rozlišení 720×348 (tedy plného rozlišení MDA), ve kterém byla písmena prokreslenější a lépe čitelná. Aby něco takového bylo možné, musela být upravena také integrovaná CRT obrazovka, která zvládala vykreslovat obě rozlišení.
Interní obrazovky byly v pravěku přenosných počítačů různorodější, než je tomu dnes. Daly se najít přístroje s CRT obrazovkami a plazmovými nebo elektroluminiscenčními displeji, případně jednoduchými monochromatickými LCD (takovými jako v kalkulačkách). Postupně se s miniaturizací přešlo na koncepci s odklápěcím displejem („seashell“), která si vyžádala použití tenkých displejů, a tak zbylo jen LCD a plazma.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
