Herní sluchátka: na co si dát pozor při jejich výběru | Kapitola 5
Seznam kapitol
Byl jsem zmocněn, abych napsal neformální manuál, jak se vyznat v té hromadě funkcí všemožných herních sluchátek. Vrazili mi do ruky echt vymakaný aparát, abych měl něco, na čem demonstrovat, a řekli piš! Samozřejmě jsem se jako správně lenivý redaktor ihned ukryl za bukem, ale nepomohlo to a tak jsem článek nakonec vypotil.
Virtuální zvuk
Všechna dnešní takzvaná herní sluchátka se chlubí virtuálním prostorovým zvukem. Je to pochopitelné, ve světě se orientujeme nejen podle toho, kam civíme a kam nás nohy nesou, ale i podle toho, co slyšíme. Tak můžeme včas uskočit, když se na nás řítí zezadu kamion (problém je, když se řítí Tesla, ale ta je zase chytrá a neměla by nikoho přejet – než jí nějaký dobrák hackne). Sice máme od narození integrovaný stereo systém, ale je evolučně docela vytuněný a dokáže jasně určit směr.
Čili se velice hodí, když se i v online řežbě dá podle zvuků orientovat, kde se kdo nachází a kde je víc husto. Případně kdo se za vámi tajně plíží s kudlou v ruce. Jen je to trochu komplikovanější v tom, že do sluchátek se velice těžko dá napchat sestava čtyř a více repráčků, které by přesně určovaly směr – konstrukčně je to i blbost, měniče by byly tak blízko sebe, že byste prostě nepoznali, ze kterého směru smrt přichází. Proto se používá standardní stereo rozložení a prostorový zvuk se řeší pomocí vyšší matematické magie.
Tím se myslí, že celá prostorová komedie je obsluhována více či méně povedeným softwarem, který dopočítává ke zvuku všelijaké zpoždění, zkreslení, vzdálenost a tak. Tím pádem se ve hře otočíte k ohni čumákem a slyšíte ho zřetelně. Otočíte se zády a skřítci v programu začnou do zvuku mlátit tak, aby ho deformovali podobně, jako byste opravdu stáli zády k ohni. Teoreticky.
Celé tohle řešení má jeden obrovský problém. Většinou totiž virtuální zvuk stojí za prd. Pár sluchátek už jsem na hlavě měl a opravdu výjimečně se podařilo zvuk ohýbat tak, aby si jeden nepřipadal jako v sanatoriu pro léčbu schizofrenie. Společným jmenovatelem nepovedeného virtuálu je odpudivá ozvěna komunistické umývárny a někdy zvuk zní jako z dubového sudu. Prázdného. Kdyby byl plný whisky, bude každému jedno, jak to zní.
Primárně bychom tedy neměli hledat übermozekdrtící virtuální zvučení, ale především kvalitní stereo poslech celkově. Nezkreslené a čisté kvalitní audio poskytne mnohem lepší orientaci než zašmodrchaný a ďas ví jakými čáry prokletý pazvuk.
Nechápu, jak to udělali, nebo jakého frajera si na to pozvali, ale programátorům ze Steelseries se nějakým způsobem (asi prodání duše) povedlo, že virtuálně obohacený poslech je skutečně lepší. Nemá ozvěnu, je plnější, dají se navolit na tři režimy (studio, gaming, cinema), zvýraznit basy, hlasy, k dispozici je ekvalizér a vůbec to má spoustu ovládacích prvků (Hujer, jděte si po svejch). Nedá se samozřejmě říct, že je najednou prostor dokonalý – to ani nemůže – ale tohle jsou první sluchátka, kde mám virtuál pořád zapnutý. Ve hrách se prostor příjemně rozšíří, zvuk dostane objem a po chvilce není problém se orientovat podle brblání stráží a tříštěného skla (hraju zrovna Dishonored 2). Smekám.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
