Herní sluchátka: na co si dát pozor při jejich výběru | Kapitola 2
Seznam kapitol
Byl jsem zmocněn, abych napsal neformální manuál, jak se vyznat v té hromadě funkcí všemožných herních sluchátek. Vrazili mi do ruky echt vymakaný aparát, abych měl něco, na čem demonstrovat, a řekli piš! Samozřejmě jsem se jako správně lenivý redaktor ihned ukryl za bukem, ale nepomohlo to a tak jsem článek nakonec vypotil.
Být či nebýt? Drát či bezdrát?
První a hned kruciální otázka. Kabel je prostě spolehlivější, co si budeme namlouvat. Není třeba řešit baterie a zvuk bývá trochu čistší. Problematický je akční rádius, který se běžně omezuje zhruba ke dvěma metrům. Když pak prudce vstanete a utíkáte na WC, protože guláš se nepohodl s tím šlehačkovým dortem, nastane katastrofa (v obou případech). Buď si zlomíte vaz, vyrvete kabel ze sluchátek nebo v nejhorším případě se třeba PC řítí ze stolu k zemi, protože kabel je silný jako horolezecké lano.
Na výběr standardně bývají sluchátka s USB kabelem, nebo klasický 3,5mm Jack. Teoreticky by mělo být USB kvalitnější, protože digitální signál putuje z PC až někam do převodníku nebo sluchátek nezměněný. Analaog se řeší už na zvukovce uvnitř PC a traduje se, že na sebe nabalí elektromagnetické rušení. Ale možná jsou to jen pohanské pověry z dob před několika dekádami, kdy vnitřek PC byl něco jako sovětský nestíněný jaderný reaktor.
U drátového připojení je dobré, pokud výrobce nabízí možnost kabel jednoduše vyměnit. Bohužel se to vidí spíš výjimečně. U analogových sluchátek bývají kabely tenké, aby se dobře ohýbaly, uvnitř izolace jsou často jenom lakované kroucené dvojlinky, nebo v lepším případě tenoučké koaxy, a tak se i při sebeopatrnějším zacházení kabel časem poláme buď u konektoru, anebo u vstupu do sluchátek. Že je čas vzít do ruky pájku, štípačky, nožík a případně náhradního jacka, poznáte, když sluchátka začnou hrát mono, anebo na jedné straně přestanou zvučet úplně. Když budete tento problém řešit u třetích sluchátek s pevným kabelem, možná začnete zvažovat nákup bezdrátových.
Bezdrátové připojení skýtá svobodu pohybu, žádné záludné kabely kolem krku a úhlednější pařanské stanoviště. Většinou dostanete k bezdrátovým sluchátkům nějaký dongle, či se dají spárovat přes BT. Je poměrně běžné, že bezdrátový přenos trochu šumí. S tím se možná nedá nic dělat, protože dnes je vzduchu tolik signálů a parazitních přenosů, že by to rušilo i Zetor ve stodole. Vždycky mi ale vadilo, že musím aparát (jakýkoli, ne jen sluchátka) nabíjet a čas od času připojit na diesel agregát nebo tak něco.
A tady mě překvapilo, jak to hoši ze Steelseries u modelu Arctis vyšpekulovali. Kromě sluchátek se v balení krčí malá černá krabička, což je vysílač a chytrá základna (umí nastavit kde co). Tu připojíte přes USB a někam položíte, ideálně tak, abyste na ovládání dosáhli rukou, nohou nebo pirátským hákem.
Pak si všimnete, že v krabici je i placatá baterie a zevrubným zkoumáním se dá zjistit, že sluchátka mají na vnější straně mušlí magnetické kryty. Překvapivě se pod jedním už baterie skrývá a druhá se může zatím nabíjet ve vysílací základně.
Jak jsem zastánce drátu, tohle mi vyhovuje. Paříte, paříte a když vysajete veškerou zelenou energii z baterie, prostě je prohodíte a jede se dál. Přesto bych koumákům ze Steelseries poradil, ať tam příště dají i možnost připojení sluchátek i přes ten staromódní špagát. My, co pamatujeme kázání Jana Husa, to oceníme. To víte, zpátečnické tmářství.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
