O audiofilství a podobných závislostech | Kapitola 3
Seznam kapitol
Audiofilství je výtečné a finančně náročné hobby, které v svých fanoušcích vyvolává silné emoce. Často až neadekvátní emoce, které byste od technicky laděných charakterů nečekali. Divoké souboje a diskuse mezi fanoušky ale maskují pravou podstatu toho, co znamená audiofilství – tedy lásku ke slyšenému.
Ve skutečnosti je lidské ucho opravdu mizerný orgán jak z hlediska vnímání rozsahu zvuku, poškození zvuku při nadprahovém podnětu, tak i ve schopnosti lokalizovat sluchem jejich zdroj. S bídou nám funguje stereofonie, kde se pohyb i lokace zdroje zvuku určuje jako funkce zesilování či zeslabování stereofonického vnímání zdroje při pohybu hlavou. Pro lokalizaci se používá zvuková scéna, kterou konstruuje váš mozek na základě časové analýzy signálů, jedno ucho bez pohybu hlavou nedokáže lokalizovat nic, maximálně změnou intenzity a frekvence Dopplerovým efektem pozná, jestli se zdroj blíží či vzdaluje. Na rozdíl od predátorů nemáme ani pohyblivé boltce, které dovolují přesnou lokalizaci zvuku – a pokud chceme slyšet správné stereo doma, musíme si bedny správně nastavit vůči pohovce.
Ve skutečnosti je to tak špatné, že nejste schopni lokalizovat přesně ani poměrně hlasitý zdroj zvuku – o čemž svědčí třeba to, že za První i Druhé světové se používaly k lokalizaci letadel či dělostřeleckých pozic stereofonní naslouchací stanice.
Ve skutečnosti lokalizace zvuku mozkem závisí jen na tom, že otáčíte hlavou a zatímco se intenzita zvuku mění, v mozku vám běží analýza signálů, která se snaží najít vztah mezi polohou vaší hlavy a časovým průběhem změny intenzity z obou uší. Mozek je při zpracovávání signálů zásadní, experimenty například ukázaly, že se hudebníci časem naučí přesněji separovat z hudby jednotlivé nástroje či vokály, takže slyší svůj nástroj v rámci celé produkce lépe, než netrénovaný člověk.
Mozek sám má masivní vliv na to, jak se zpracovává vstupní signál, především umí kompenzovat docela brutální smyslové vady tak, že je člověk nevnímá. Tak například já mám na každém oku jinou krátkozrakost a jako bonus na jednom astigmatismus, což ale neznamená, že bych i bez brýlí neviděl stereoskopicky anebo by mi svět přišel nějak nenormální. S brýlemi je to lepší, ale mozek se obejde i bez nich. Bývalka měla tupozrakost, tedy neschopnost zaostřovat jedním okem, takže vůbec nebyla schopná sledovat 3D TV ani VR. Ostatně americká oftalmologická studie ukázala, že zhruba 15% lidí má závažné problémy se schopností vnímat stereoskopický obraz a skoro polovina má nějaký defekt, který jim sledování 3D TV značně omezuje.
Ukazuje se, že interindividuální smyslová variabilita je mezi lidmi veliká – a týká se to všech smyslů, od zraku přes chuť a hmat až po sluch. Je tedy celkem logické, že pokud každý vnímá jinak, má tendenci hodnotit věci jinak. Spousta lidí například nemá ráda referenční sluchátka, protože jim přijdou zvukově nezáživná a místo nich preferují modely, které zvuk zkreslují, protože jim přijde příjemnější. Osobně moc nechápu preferenci basovosti, kdy lidé preferují zvuk, který mohutně duní, nezřídka v intenzitě, kterou vnímám jako bolestivou. Oni zase nezřídka nechápou středová sluchátka, která jim přijdou slabá a nevýrazná.
Je to špatně? Osobně si myslím, že u koncových systémů ne, ať si každý dozkreslí nahrávku tak, jak mu přijde nejlepší. Jiná věc jsou audio systémy určené pro nahrávání a masterování nahrávek, které by opravdu měly být „vysoce věrné“ (HiFi – High Fidelity) k originálu a vnášet minimální zkreslení při zpracování zvuku. Ostatně pokud si stavíte profesionální audio studio, neobejdete se bez jeho proměřování a rovněž budete volit referenční vybavení.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
