Úvaha: TV patří do pravěku. Pořídíte si novou s DVB-T2? | Kapitola 2
Seznam kapitol
Chystaný přechod na DVB-T2 a blížící se vlna nákupů nových televizorů rozvíří jedno téma: současná TV nedokáže uspokojit požadavky diváků. Není to přitom jen kvůli nízkému rozlišení a vysoké komprimaci, takže obraz vypadá mimořádně hnusně i na drahé TV. Chyba je v obsahu, reklamách a vědomé i nevědomé cenzuře. Jak z toho ven?
Dominantní myšlenky, které napadly mě, byly dvě: zaprvé, čím dál tím více mi dává smysl koncept televize, která se skládá ze „zobrazovače“ a z nějakého samostatného modulu, který obsahuje inteligenci a tunery, případně je naopak neobsahuje. Protože pamatujte, máte-li tuner, máte rovněž povinnost platit koncesionářský poplatek. Pokud z nějakého důvodu ztratíte s klasickou bezdrátovou videoskopií trpělivost, může vás zajímat verze zobrazovače bez tuneru, jelikož ten vám placení poplatků ušetří. Vlastní obsah si už do něj dodáte sami – třeba chcete na megaobrazovce jenom prohánět hry! A nebo si budete přehrávat jen stažené filmy. Tuner netřeba.
Zadruhé, čím dál tím více si kladu otázku, zda nezačíná být televize přežitkem. Jestli ona forma distribuce, kdy celému národu v jednu chvíli posíláte to samé, není jednoduše zastaralá. Proč by dnes ještě někdo kvačil domů, aby se v určitou dobu mohl dívat na televizi? Už delší dobu máme mnohem flexibilnější technologie! Mnoho lidí používá televizi v zásadě jako generátor světla a hluku, známá tomu říká „teplé televizní sluníčko“. U nás doma se televize používala dlouho hlavně jako bavítko pro kočku, protože když televize nejela a bylo ticho, tak se kočka sama bála. Když to mluvilo a hrálo, byla klidná. Televizi jsme tedy doslova měli pro kočku.
Nepředstavuje televizní vyslání jen atavismus, jako je atavismem už roky rozhlas? Občas mi někdo vysvětluje, že bez rozhlasu nelze existovat, protože je jednak nutný v případě že nastane válka, a taky v případě, že jedete sami autem a jako na potvoru nemáte žádný jiný zdroj zábavy. Faktem zůstává, že já osobně rozhlas neposlouchám roky a setkávám se s ním nepravidelně jenom v posilovně, kde v něm dokolečka jedou ty samé stejné nové fláky, vzkazy puberťaček jejich kamarádkám (říkám tomu „audio-facebook“) a potom zprávy, které předříkávači čtou z den starých novinek z internetu. Stačí trochu poladit automatickou internetovou rešeršní službu, naučit ji rozumně předčítat, namixovat do toho Google Play a rádio se stane plně nahraditelné i pro ty, kteří ho stále ještě potřebují. Ukrutně vtipní moderátoři mohou nabízet různorodé ceny obecenstvu třeba na poutích a lidových veselicích.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
