Úvaha: Jsou technici eticky zodpovědní za to, čemu pomáhají? | Kapitola 8
Seznam kapitol
Mezi komentáři ke článku o kvantitativních metodách mě velmi zaujal ten, který říkal, že většina lidí si nemůže dovolit „být aktivisty“, protože by mohli přijít o lukrativní zakázku. Ostatně, jak říkali naši předkové, koho chleba jíš, toho píseň zpívej, že ano? Je ovšem zajímavé, kolik lidí svých písní lituje poté, co chleba dojedli a zjistí, co to vlastně zpívali.
Ano, můžete si říct: Já s tím nemám nic společného. O ničem nerozhoduji. Důsledky mé práce mě nezajímají. Jenomže se může stát, že vás důsledky přece jenom dohoní a že se ukáže, že jste dělali něco špatného. Někdo má kachní žaludek a s ničím nemá problém. Pokud ale přece jenom patříte mezi tu nešťastnou minoritu, která má svědomí, dávejte si pozor a přemýšlejte, k čemu se necháte přesvědčit. Může se vám to vrátit a strašit vás.
Ostatně i někteří z účastníků Milgramova pokusu měli traumatické následky – i ti, kteří tak poslušně doputovali až na samotný konec škály bolestivých šoků. Psycholožka Baumrindová proti pokusu dokonce protestovala, protože podle ní mohl „trvale psychicky poškodit zúčastněné osoby“.
Jenomže ti lidé se rozhodli sami. Rozhodli se poslouchat. Rozhodli se, že oni tu nejsou od toho, aby přemýšleli, že jenom plní úkoly. Že je to jenom práce, že to s nimi nemá nic společného a jako profesionálové dělají to, za co jsou placeni, za co dostanou své čtyři dolary.
Víte, takhle se hájili i Němci – plnili jen úkoly a docela dost z nich to taky odskákalo s trvalými psychickými následky. Jenomže je to taky neomlouvá.
