Úvaha: Jsou technici eticky zodpovědní za to, čemu pomáhají? | Kapitola 4
Seznam kapitol
Mezi komentáři ke článku o kvantitativních metodách mě velmi zaujal ten, který říkal, že většina lidí si nemůže dovolit „být aktivisty“, protože by mohli přijít o lukrativní zakázku. Ostatně, jak říkali naši předkové, koho chleba jíš, toho píseň zpívej, že ano? Je ovšem zajímavé, kolik lidí svých písní lituje poté, co chleba dojedli a zjistí, co to vlastně zpívali.
Řada lidí se nechá přesvědčit k docela neetické práci rovnou. Nejde o to, že by vymysleli něco, co sami považovali za pozitivní věc a později to bylo zneužito a nebo se to nějak zvrhlo, prostě rovnou pracují na něčem, co zjevně pozitivní není. Někdo si takovou práci racionalizuje, což je ono pověstné „dělám to, za co jsem placený“, někdo si najde zajímavý problém, který ho baví, někdo se s úkolem ztotožní a někdo to dělá prostě proto, že mu to nějaká autorita nařídí.
V roce 1961 si psycholog Stanley Milgram položil otázku, proč se souzení nacisté hájí tím, že jenom plnili rozkazy. Je to výmluva a nebo je za tím něco jiného? Proto navrhl zvláštní pokus: Dvě pokusné osoby se sejdou v čekárně, za nimi přijde výzkumník a vysvětlí jim, že se budou podílet na pokusu, který má zjistit vztah paměti a negativních podnětů v podobě elektrických šoků. Pokusné osoby si losují, kdo bude „učitel“ a kdo „žák“. „Učitel“ bude zadávat slova a trestat „žáka“ postupně sílícími elektrickými šoky. Na panelu je baterie tlačítek označených 15 až 450 voltů, které mají dávat elektrické šoky o daném napětí. Pod tlačítky jsou popisky, které charakterizují bolestivost šoků, poslední část za sekcí „nebezpečné“ není vůbec popsána. „Učitel“ si sám vyzkouší slabý elektrický šok, aby věděl, že to funguje. Potom dostane zadání a experimentátor se posadí za něj. „Žák“ sedí přikurtovaný k židli v samostatné místnosti - „učitel“ a experimentátor ho jenom slyší.
Věc se má tak, že v pokusu je ve skutečnosti jenom jedna pokusná osoba - „učitel“. „Žák“ je ve skutečnosti herec, který žádné šoky nedostává. Losování je jenom jako a herec žádné šoky nedostává a jenom simuluje. Experiment ve skutečnosti testuje ochotu „učitele“ dojít v šocích až k těm nejvyšším. S tím, jak napětí šoků roste, začíná „žák“ protestovat, stěžovat si, křičet, potom už chce, aby se pokus ukončil. Když se „učitel“ zastaví a obrátí se na experimentátora, ten mu jenom odpoví: „Experiment vyžaduje, abyste pokračoval. Prosím, pokračujte.“ Pokud se dostane „učitel“ do vysokých napětí, která už nejsou označená, „žák“ přestane křičet, je ticho. Experimentátor to okomentuje tak, že žádná odpověď je špatná odpověď a je třeba dát šok a pokračovat.
Ve skutečnosti je zcela na „učiteli“, zda se rozhodne experiment ukončit a nebo ne. Je to jeho etická volba, kdy se rozhoduje mezi někým, kdo má zdánlivou zodpovědnost a zadává mu jasně popsané úkoly – a nebo bude reagovat na protesty druhé osoby a na popisky na panelu, ze kterých vyplývá, že dává opravdu bolestivé a možná i nebezpečné šoky.
Výsledky pokusu byly překvapivé, v původním experimentu přes 65% testovaných osob dosáhlo maximálního stupně šoku. Většina odborníků přitom předpokládala, že jenom velmi malé procento lidí přejde bod, ve kterém „žák“ křičí a domáhá toho, aby ho pustili ven. V roce 2009 se BBC rozhodla udělat opakování Milgramova experimentu, na který se můžete také podívat na YouTube. Jejich výsledky byly ještě horší: Ze dvanácti testovaných osob pouze tři odmítly experiment dokončit.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
