Úvaha: Kam zmizely kvalitní výukové programy? | Kapitola 8
Seznam kapitol
V 80. letech u nás vládly dva výrazné programy, které pomáhaly začátečníkům k výuce programování: KAREL, který dovoloval programovat robotka pochodujícího po šachovnici, a LOGO, ve kterém jste ovládali „želvičku“. Ve své době to byly výborné programy – a když to srovnám s dnešní nabídkou, jsou to stále hotové hvězdy.
Buď jak buď, stále mi chybí moderní výukový program, který by byl zároveň atraktivní, ale také nabízel pokročilé možnosti programování. Asi nejlepší věc, kterou jsem v posledních deseti letech viděl, byl COLOBOT (Colonize With Bots) od švýcarského Epsitecu. Tahle hra byla jednoduše úžasná: Je to napůl akce, kdy běháte s kosmonautem (a nebo převezmete přímé řízení nad roboty) a létáte po planetách. Každý level je jedna planeta, na které plníte úkoly – někdy jenom dočerpat palivo, jindy musíte něco sesbírat, bojovat s dravým hmyzem, v jednom případě se probudíte s amnézií po strašlivém zážitku s místní vegetací (drogy ne!)
Hru můžete víceméně hrát jako akci, ale nářez začne ve chvíli, kdy zjistíte, že všichni roboti jsou programovatelní. Příkazů je mnoho, můžete s nimi dělat to samé, jako v LOGU, až na to, že nic nekreslíte, ale pohybujete se v plně 3D prostředí, kde robotům hrozí různé nepohody, počínaje vyčerpaným palivem, přes kolize s objekty až po agresivní domácí hmyzáky.
Roboty můžete programovat jednoduše, někde na úrovni KARLA. Nicméně stále objevujete další a další možnosti, například k jejich navigaci můžete používat praporky, které s kosmonautem donesete na místo a označíte tak „zónu zájmu“ a nebo naopak „zónu nebezpečí“. Co si naprogramujete, to máte! Nicméně ten pravý masakr přijde ve chvíli, kdy zjistíte, že všechny objekty ve hře jsou OBJEKTY, tedy můžete se ptát na jejich stav – a najednou máte před sebou hru, která vás naučí programování počínaje jednoduchým kódem a konče poměrně komplexními objektově orientovanými programy.
Strávil jsem nezapomenutelné dva dny na planetě plné agresivních brabenců, kteří mě chtěli sežrat i s raketou a sepisoval jsem program, který zařídil automatické dotankování rakety: Jedni roboti sbírali suroviny, další přenášeli na zásobovací stanice plné palivové články a nad tím kroužily bitevní létající drony, vyhledávaly brabence a odpuzovaly je palbou z palubních kanónů. Já mezi tím vším ruchem pobíhal s hlavním hrdinou a řídil akci zapichováním značkovacích praporků.
Když jsem viděl, jak to celé skvěle funguje a vše se plně automaticky řeší, zatímco agresivní hmyz je držen opodál, cítil jsem velké zadostiučinění. Tak takhle nějak se musí cítit americký koder, když konečně poladil kód dronu tak, že skutečně zlikvidoval to, co měl a ne něco jiného! Je to dobrý pocit.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
