Úvaha: Ničíme sbíráním naši historii? | Kapitola 4
Seznam kapitol
Nesnáším ty okamžiky, kdy mi pod rukama umře ještě před chvílí funkční počítač. Tiché pohřbení neúspěšného pokusu o opravu je asi běžný denní chleba servisáka, jenomže tam umře stroj relativně nový a snadno nahraditelný. Když vám vyhoří třicet let starý unikát, je to tristní. A někdy je to škoda nenahraditelná.
Rovněž vím o člověku, který přišel o velmi pěknou sbírku starých Applů prostě proto, že hledal vhodné místo pro jejich levné uložení – a to nalezl v Karlíně, tedy přesněji řečeno v Karlíně před záplavami. Když přišla voda, už se nebylo do sklepních prostor možné dostat – a když byla voda konečně odčerpána, byly Apply definitivně zničené. Čistit bahno a odrezovat je práce pro bohatě dotovaný archeologický tým, ne pro jednotlivce, takže opět všechno skončilo v recyklaci. Prostě nebylo možné ty stroje opravovat jednotlivě, navíc byly pravděpodobně všechny mrtvé, tudíž pro svého majitele bezcenné. Záplava a následující zaplnění vnitřku stroje kalem, rzí a plísní je pro moderní počítač téměř naprostá zkáza.
Vždycky, když vidím velkou sbírku či muzeum, tak mě na jednu stranu těší to úsilí, které je za sbíráním skryto, zároveň mě ale děsí obavy o její budoucí osud. Hodně soukromých muzeí časem přestává fungovat – a to nejlepší, co se pak může stát, je rozprodání sbírky soukromým sběratelům. To zachrání alespoň pěkné kusy, i když budou patrně nekompletní. Ostatně jsem už koupil jeden stroj, který podle štítku patřil německému počítačovému muzeu – samotný, bez boxu, bez trafa, bez software, bez manuálů. Je pravděpodobné, že původní akvizice byla kompletní a nebo alespoň výrazně kompletnější, než to, co jsem koupil. Jenomže pro uchování v depozitu je jednodušší zbavit se „věcí navíc“, tedy traf, příslušenství, kabeláže a dokumentace.
Zůstane jen samotný artefakt, ztrácí se to, čemu archeologové říkají „kontext nálezu“: Přicházíte o informace o tom, co je ta věc zač, jak je stará, kdo ji používal, k čemu se používala. Už ji nemůžete bezpečně zapnout, protože nevíte jak ji připojit, nemáte originální napáječ a v podstatě ani nevíte, jak ji bezpečně připojit.
Smutnou pravdou je, že řada firem v minulosti z cenových důvodů kašlala na standardy, prostě počítala s tím, že si od nich koupíte počítač, sestavíte ho dle návodu a až „morálně zastará“, tak se ho zbavíte. Proto bylo zbytečné dokumentovat věci jako zapojení konektorů, protože o to se měl zajímat jenom autorizovaný servis. Úplně typický byl v tomhle Commodore, který recykloval zásoby součástek a často navíc používal součástky méně kvalitní a nebo pro různé stroje stejné, byť jinak zapojené.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
