Úvaha: Ničíme sbíráním naši historii? | Kapitola 3
Seznam kapitol
Nesnáším ty okamžiky, kdy mi pod rukama umře ještě před chvílí funkční počítač. Tiché pohřbení neúspěšného pokusu o opravu je asi běžný denní chleba servisáka, jenomže tam umře stroj relativně nový a snadno nahraditelný. Když vám vyhoří třicet let starý unikát, je to tristní. A někdy je to škoda nenahraditelná.
Historicky se totiž ukazuje, že je skoro prospěšnější něco nenajít, než to najít. Co zůstane skryto, bude zachováno. To, co bude vyhrabáno, bude časem pravděpodobně zničeno, ať už úmyslně nebo náhodně. Když to půjde dobře, zůstane nám alespoň popis události.
„V dubnu roku 1458 nalezli dělníci pracující na Via Appia u Říma sarkofág, jehož obsah je uvedl v úžas. Když byl jejich nález vystaven za dva dny na to v Palazzo dei Conservatori v Římě, přišlo tam takové množství lidí, „jako by se tam dávaly odpustky na všechny hříchy“. V sarkofágu leželo zcela zachovalé tělo neobyčejně krásné dívky, která žila v dobách starého Říma. Během jediného dne se na ni přišlo podívat na dvacet tisíc osob (které ovšem přilákala také zpráva, že se vedle těla nalezla zázračná olejová lampička, jež nikdy nepřestala hořet). A tu papež Inocenc VIII. neočekávaně nařídil, aby tělo dívky bylo za noci přeneseno na pusté místo nedaleko Pincijské brány a tam ve vší tajnosti znovu pohřbeno. Z té doby se zachovala jen perokresba jako jediné vyobrazení mumie této mladé Římanky.“
C.W.Ceram, Oživená minulost
Zkáza historických artefaktů je univerzální problém. Některé budou zničeny proto, že pro nálezce nic neznamenají a proto je vyhodí. Některé budou zničeny proto, že pro nálezce představují jenom surovinu (jak se stalo u historického zvonu z roku 1601, který sběrači kovů shodili v Krásném Březnu z věže, aby ho rozbili a tím se jim lépe odvážel do sběrny). Některé budou zničeny proto, že pro nálezce naopak hodnotu znamenají a tak ukradnou a zničí při pokusu o odsun, jak se asi stalo slavné Jantarové komnatě z Carského Sela. Některé budou zničeny proto, že představují hodnotu pro někoho jiného – a když to nálezce zničí, tak toho druhého poškodí. To se stalo pravděpodobně u tak zvaného Pravého kříže, kterého se zmocnily muslimské armády po bitvě u Hattínu. Některé artefakty to koupí prostě proto, že se přes ně přežene válka, jak se stalo rekonstruovaným lodím císaře Caliguly, které nechal Benito Mussolini v roce 1928 vytáhnout z jezera Nemi a které později shořely po náletu.
Pokaždé, když se více věcí shromáždí na tom samém místě, roste riziko jejich zničení najednou – požárem, potopou či likvidací. Znám člověka, který má dům plný poměrně vzácných počítačů, nicméně z hlediska okolí je to hoarder a jeho dům je šrotiště (popravdě, on to je hoarder, jenom se zaměřuje na elektroniku). Až umře, bude mít dědic a nebo úřad co do činění s oním šrotištěm, které obsahuje velmi vzácné věci – a protože smrtelník nerozezná běžné a vzácné, je docela možné, že kompletní kolekci nechají zrecyklovat. Pokud se do procesu připlete někdo osvícený, tak se to pokusí prodat či rozprodat, ale to je práce na celé měsíce, možná i roky. To není úloha pro někoho, kdo hledá rychlá a rázná řešení, takže se kloním spíše k závěru, že o to všechno přijdeme.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
