Úvaha: Smetou Free to Play hry klasickou konkurenci? | Kapitola 2
Seznam kapitol
Řada firem vidí pod modelem Free to Play (F2P) budoucnost. V F2P se navíc ukrývá lákavá možnost omezení pirátství a zvýšení zisků ze zemí, kde se dosud za software neplatilo. Také půjde „podojit“ hráče více, než bylo doposud obvyklé. Je tenhle model skutečně tak úžasný a vizionářský, jak je nám pořád všude slibováno?
Free to Play model jde ještě o krok dále – teoreticky je možné hru si stáhnout a hrát, aniž byste za to museli cokoliv zaplatit. Platíte jenom za věci extra – nějaké super vybavení či obsah navíc (freemium model) a nebo si kupujete extra silné jednotky či možnost odemknout celou hru, tedy vlastně cheaty (Pay to Win model). Obvykle si kupujete „herní peníze“, suroviny a nebo možnost zrychlit nějaké procesy, které by jinak trvaly hodně času. Pokud jste chudí a / nebo trpěliví, můžete hrát zcela zdarma. Není u toho žádné riziko, hru si stáhnete, vyzkoušíte a platíte jenom když se vám platit chce. Teoreticky je to naprosto průzračné a vývojáři se vzdávají svých zisků ve prospěch hráčů, kteří na tom vydělávají.
Je ale jasné, že někde bude zakopaný pes. Řada velkých vývojářů a dokonce celých studií, jako je Ubisoft, se nechalo slyšet, že F2P model je budoucnost. To je nepochybně kapku podezřelé, protože třeba Ubisoft nepůsobí zrovna hráčomilně kvůli jejich drakonické ochraně typu „buď trvale připojen k autentifikačnímu serveru i v singleplayeru a jestli nám to spadne, je to tvoje smůla“. Proč se tedy najednou zaměřují na zdánlivě zcela opačný směr?
Argumenty pro F2P hry jsou docela zajímavé a trochu nám otevírají pohled do uvažování vývojářů, kteří se na ně zaměřují. Prvním argumentem je to, že hry zdarma slouží jako reklama. Zahrajete si a díky zabudovaným sociálním mechanismům lákáte jiné hráče. Druhým argumentem je to, že i hráč, který hraje zdarma, dává hernímu multiplayeru šťávu tím, že herní svět je zabydlenější. Čím více hráčů, tím více zážitků pro ty, kteří platí! Je lepší mít svět plný neplatičů, než pustou prázdnotu s několika platícími zákazníky. Třetím argumentem je to, že free to play model dovoluje získávat peníze i od hráčů ze zemí, kde normálně prodej software nefunguje. Protože autentifikaci hráčů kontroluje vývojář a jako jediný prodává hráčům služby, není možné, aby se na tom přiživovali piráti, kteří v daných zemích vydělávají. To, že část hráčů neplatí, je v pořádku, protože o část platících zákazníků by vývojář přišel tak či onak.
Čtvrtým a velmi zajímavým argumentem je to, že F2P model je svým způsobem sociálně spravedlivý. V jednotlivých zemích se příjmy liší a liší se tedy i kupní síla obyvatelstva. Pokud sem hry prodávají všude za stejnou cenu, pro některé lidi jsou „levné“, pro jiné „přijatelné“ a pro opravdu hodně hráčů jsou „moc drahé“. Ve F2P systému si každý hráč koupí to, na co má, takže ten bohatý si nakoupí obsahu víc, ten chudší méně a ten, kdo na hru nemá, ji prostě bude hrát zadarmo.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
