Pozvánka: Tři skupiny počítačů podivných, vyhynulých | Kapitola 4
Seznam kapitol
Když jsem sestavoval novou výstavu pro Alza Muzeum o historii knihy a písma, narazil jsem na tři zvláštní kategorie počítačů pro zpracování textu. Jedna kategorie vypadala smysluplně, ale neuspěla. Druhá byla populární, jenže zastarala. A třetí, nejdivnější, vyhynula také, ale vedla k počítačům, které dnes máme všude kolem sebe.
Třetí zvláštní kategorií strojů na zpracování textů, která se objevila v 80. letech, jsou velmi lehké přenosné počítače. Začalo to Epsonem HX-20, což je první kompaktní přenosný počítač na světě. V podstatě definoval kvalitativní etalon přenosných počítačů a to tak zostra, že po následujících pět let v podstatě neměl konkurenci ani po stránce funkčnosti, ani kvalitou provedení. Vznikl v roce 1981, tedy ve stejném roce, kdy Clive Sinclair usoudil, že počítač by nemusel být „zavařený do rozšlápnutého kelímku na kafe“ (aka ZX-80) a navrhl stroj, který měl 1 KB RAM a šel rozšroubovat.
ZX-80, zdroj: oldcomputers.net
Epson HX-20 měl v té době skutečnou klávesnici, dva (!!!) procesory Hitachi 6301 na 614 kHz (ano, jde o kilohertzy, ne megahertzy), 16 KB RAM rozšířitelné na 32 KB, softwarem řízenou mikrokazetovou mechaniku, mikrotiskárnu se skutečnou jehličkovou hlavou (ne ty teplotiskové proužkomety, jak bylo v té době obvyklé), zabudovaný grafický monochromatický LCD displej s rozlišením 120x36 bodů – a to nejlepší bylo to, že na baterii mohl jet až 50 hodin. Ano, 50 hodin. Pravda je, že pojem „až“ znamená, že jste nesměli tisknout a ideálně ani nemít zasunutý modul s magnetofonem, ale šlo to. (Zkuste si tohle se svým novým notebookem!)
Epson HX-20 byl dodáván v pěkném kufříku k přenášení a upřímně, ani se při svých 1,6 kg moc nepronesl. Srovnatelné „laptopy“ té doby měly běžně přes 10 kg. Díky svým vlastnostem se stal velice populární – lidi si s ním hrají dodnes, o čemž svědčí třeba demo z roku 2009 a taky fakt, že dodnes na stránkách Epsonu můžete najít linky na podporu ve formě manuálů, které jsou volně ke stažení. No, nedivím se, mít na triku takhle populární a revoluční počítač, taky bych na něj byl pyšný – má letos 31 let a dosud najdete kusy, které jsou funkční, jen ta NiCd baterka obvykle potřebuje vyměnit!
Přestože se počítačová revoluce 80. let odehrávala hlavně v rovině „stále výkonněji“ a „stále levněji“, Epson HX-20 nebyl zapomenut, protože byl zkrátka hodně praktický. Poté, co Clive Sinclair prodal svoji firmu Amstradu, zaměřil se právě na podobný počítač. V roce 1988 pak vznikl Cambridge Z88, což byl opět v mnoha směrech velmi revoluční stroj. Šlo o laptop, ovšem laptop fungující na baterie a zcela bez jakýchkoliv disků. Byl nesmírně kompaktní, měl formát A4 a přitom skoro klávesnici plné velikosti, což se podařilo vyřešit tak, že se obrazovka scukla na takovou úzkou nudli. Skutečně, rozlišení tu bylo 640x64 pixelů, tedy 10:1, což pravděpodobně dlouho netrhne ani ta nejvíce nejširokoúhlejší televize, která kdy spatří světlo světa. Nebyla výklopná a ani podsvícená, písmenka byla mrňavá a spíš než obrazovku počítače to připomínalo displej inteligentního psacího stroje, což se stalo terčem kritiky.
Uživatelé si na to ale zvykli, protože Z88 měl řadu masivních výhod: Fungoval na baterie AA a to až 20 hodin (opět, zkuste si to se svým laptopem), psalo se na něm pohodlně, neměl ani jeden kilogram a data se zaznamenávala do RAMdisků a nebo do modulu s pamětí EEROM (tedy vlastně na SSD disk, jak jim říkáme dnes). K placatému počítači jste mohli zapojit přímo tiskárnu a produkovat na něm texty, častější využití ale bylo to, že jste na něm psali po cestách, doma to pak přes sériové rozhraní zapojili k PC a data do něj natlačili. Opět to byl osmibit s osvědčeným procesorem Zilog Z80, který tak tak stačil na jednoduché úlohy zpracování textů či databází, paměť šla ale rozšířit až na 3,5 MB RAM, což bylo v té době zcela dostačující číslo.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
