Úvaha: nešťastná válka Atari vs. Commodore | Kapitola 6
Seznam kapitol
Z historie bychom se měli učit, ale víme, jak to chodí. Jedna ze základních pouček východních bojových umění zní velmi prostě: „Choose your battle.“ Nejde jenom o volbu místa a času, aby vám třeba nesvítilo slunce do tváře. Jde i o hlubší aspekty volby toho, s kým se chystáte bojovat, kdy chcete bojovat a proč chcete bojovat.
Nejslavnější doba konfliktu Amigy a Atari ST přišla s příchodem levnější a zjednodušenější verze, Amigy 500, která byla postavena přímo proti Atari 520STF a 1040STF. Někde v tomto bodě už byly obě firmy obrácené proti sobě, na domácím trhu proti sobě bojovaly nejlevnější modely a profesionální segmenty byly taky rozdělené. Amiga byla u profesionálů úspěšná při editování videa a tvorbě video efektů díky tomu, že podporovala genlock a uměla docela svižně vyrábět dobře vypadající grafiku, Atari ST se zase prosadilo u muzikantů díky zabudované podpoře MIDI a také v DTP, protože se k němu dala koupit velmi levná laserová tiskárna. Zde se Tramielovi zase povedlo slušné kouzlo, protože jeho laserovka pro Atari ST byla totálně zoptimalizovaná, neměla ani paměť, ani procesor, celý tisk se řídil z počítače přes rozhraní ASCI a tím pádem vzniklo absolutně nejlevnější řešení pro laserový tisk na trhu. Při dnešní ceně laserovek to vypadá směšně, ale ve své době to byla opravdová revoluce.
Zdroj: www.oldcomputers.net
Někde v tomto bodě, kolem roku 1990, se začal projevovat problém v tříštění řad. Oba výrobci na jednu stranu bodovali s levnými domácími modely, kde se tlačilo na maximální zjednodušení a zlevnění výroby, jejich profesionální řady byly ale naopak výrobně stále dražší a náročnější, v podstatě „zespoda narazily do PC, která se stále zlevňovala“. Poslední profesionální modely, Atari TT030 a Amiga 4000, byly velice drahé a začal se tam projevovat problém v tom, že jejich doplňky a rozšíření byly doslova děsivě drahé, zatímco rozšíření pro PC byla levná, protože je vyrábělo mnoho „noname“ výrobců. V té době už profesionálové nesetrvávali u Amig a Atari proto, že by to pro ně bylo výhodné, ale spíš proto, že na práci s nimi byli zvyklí a udržovali je v chodu jen za cenu stále vyšších investic do vylepšování hardware.
Domácí řady byly stále divnější. Atari se pokusilo kontrovat schopnostem grafiky Amigy modelem Atari STE (Enhanced), pro ten ale vzniklo jenom málo titulů. Vývoj domácích Amig se v podstatě zastavil proto, že se management Commodore rozhodl zaměřit na co nejlevnější výrobu, takže vznikla například „zkrácená“ Amiga 600. Nové Amigy s čipsetem AGA měly poněkud vylepšené vlastnosti, ale šlo jenom o pouhý stín toho, co chtěli vývojáři Amigy dát do plánovaného čipsetu AAA. Tyto stroje byly doplněny vizionářským rozšiřujícím rozhraním PCMCIA, které dovolovalo snadno přidat paměť typu Compact Flash, RAMku a nebo třeba síťovou kartu, tyto periferie byly ale v PCMCIA provedení dražší než normální a byla do dost divná volba pro domácí počítač. Další podivností byla volba harddisku. Jak Atari Falcon, tak Amigy 600 a 1200 umožňovaly zabudování harddisku přímo do těla stroje, z prostorových důvodů se ale management rozhodl pro notebookové disky 2,5“. Ty byly pomalejší než 3,5“, to by ale tak nevadilo. Mnohem horší byla cena – 40MB harddisk 2,5“ vás vyšel na ty samé peníze, co 170MB harddisk 3,5“, a to byl docela velký rozdíl. Opět velmi divná volba pro domácí počítač, kde má být hlavním faktorem cena!
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
