Pod pokličkou: Tajné osmibitové zbraně Commodore (77-91) | Kapitola 5
Seznam kapitol
Před pár měsíci jsem se věnoval „tajným zbraním Atari“ – osmibitovým počítačům, které se mohly objevit v polovině 80. let, ale osud jim nepřál. Učinil jsem tak v souvislosti s výstavou osmibitů Atari, kterou jsem spáchal pro Alza Muzeum – a to hlavně proto, že zatímco věci, které existují, lze vystavit, o raritkách, které nemám, mohu pouze psát.
V roce 1984 se Commodore dostal do dost neuvěřitelné situace, kdy se pokoušel jako profesionální stroj nabízet hned několik navzájem nekompatibilních řad počítačů: byl tu model C128, který měl CP/M kompatibilitu (jenomže CP/M už bylo v té době zastaralé), potom se pokoušel o vlastní řadu PC kompatibilů (začal s modelem PC1, který měl jen jednu floppy mechaniku!) a nakonec přišla Amiga. Šlo o hotový gejzír systémů, který měla doplnit výkonná UNIXová workstation a navíc se uvažovalo o tom, že by se dala jako profesionální dál rozvíjet řada 264. Je zcela zjevné, že to byl šílený nápad. Je mnohem rozumnější podporovat jednu platformu, než tříštit síly.
Commodore C128, old-computers.com
Commodore byl nesmírně kreativní, dokázal vychrlit v krátké době velké množství systémů, ale jejich podpora nebyla nijak úžasná – a navíc v tom byl šílený chaos. Vrtat se v Commodorech bez dokumentace je trochu strašidelný zážitek, celkem běžně zapojují konektory jinak než je obvyklé a kupříkladu Commodore 128 a Amiga mají stejný tvar napájecího konektoru, ale úplně jiné napájení (Amiga má 5 a 12 V stejnosměrně, C128 má 9 V střídavě), takže zasunutím špatného trafa můžete stroj odpálit. Je proto celkem pochopitelné, že zákazníci žádali hlavně C64, který znali – a tlačili ho i prodejci, protože to byla nejrozšířenější platforma, kterou znali opraváři a měla solidní podporu.
Commodore C64, gizmodo.com
Série 264 je taková polopartyzánská – sice se prodávala, ale je tak zvláštní a raritní, že je sběratelsky zajímavá. Určitou zvláštností je to, že se na tyto stroje dalo za socialismu u nás narazit, což patrně souviselo s jejich velmi nízkou cenou. Zkoušel jsem na nich programovat a docela to šlo, byla to lepší platforma, než „holý“ C64. Většina uživatelů ale z Basicu C64 znala stejně jenom příkaz pro nahrání aplikací – a záplavě kvalitních her pro C64 nemohla konkurovat žádná jiná osmibitová platforma Commodore. Vývoj osmibitů v podstatě zamrzl, docházelo jenom k vnitřnímu zjednodušování a nákladové optimalizaci. Podobně jako Atari, tak i Commodore se stal obětí vlastního úspěchu, který mohl prolomit jenom šestnáctibitový stroj.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
