Pod pokličkou: Tajné osmibitové zbraně Commodore (77-91) | Kapitola 3
Seznam kapitol
Před pár měsíci jsem se věnoval „tajným zbraním Atari“ – osmibitovým počítačům, které se mohly objevit v polovině 80. let, ale osud jim nepřál. Učinil jsem tak v souvislosti s výstavou osmibitů Atari, kterou jsem spáchal pro Alza Muzeum – a to hlavně proto, že zatímco věci, které existují, lze vystavit, o raritkách, které nemám, mohu pouze psát.
Sázka na domácí sektor se, na rozdíl od profesionálních modelů, ukázala jako úspěšná. Commodore VIC-20 měl jenom 3,5 kB RAM (slovy: tři a půl kilobyte), byl ale lépe navržen než Sinclair ZX-80, měl poctivou a odolnou klávesnici, více možností rozšíření a byl úspěšnější. Bylo jasné, že dělat „levné domácí počítače“ má smysl – a Commodore, hnaný vizí minimalizace nákladů a maximální vertikální integrací, se pustil do bitvy o levný domácí segment.
VIC-20, oldcomputers.net
Jejich příspěvkem do boje o superlevný segment byl Max, celým jménem Commodore MAX Machine (1982). Šlo o zjednodušený a zlevněná model VIC-20 (občas je označován jako VIC-10). Cílovou cenou bylo 199 USD, měl proto jenom membránovou klávesnici a chyběl mu modulární sériový port pro připojení disketové mechaniky či tiskárny. U stroje s kapacitou 4 KB RAM se zdálo cokoliv lepšího než magnetofon zbytečné. Měl inovativní rysy, jako zvukový čip SID a nebo architekturou pro využívání cartridgí, ale ty se dožily úspěchu až v mnohem lepším Commodore 64. MAX měl být patrně levnou alternativou k mnohem lépe vybavenému Commodore 64 a měl nahradit VIC-20 ve stejném cenovém segmentu, ale neprodával se nikde mimo Japonsko a ani tam se neprodával zrovna dobře. Spousta nových neprodaných MAXů se údajně vydala na výlet do drtičky a dnes jsou velmi těžko k sehnání, protože Japonci jsou hákliví na prostor a dost důsledně vyhazují věci, které jim nejsou k užitku. Dnes je MAX proto sběratelskou raritou.
northnet.org
Commodore 64 představoval masivní úspěch. Měl kvalitní klávesnici, vynikající stereo zvukový čip, výbornou grafiku a šlo obecně o levný, ale dobrý stroj. Jeho existence doprovázela Commodore od roku 1982 do roku 1994 a během té doby se podle odhadů prodalo mezi 13 a 17 miliony počítačů. Commodore 64 byl velmi populární v demoscéně a vzniklo pro něj 10.000 her a aplikací, z nichž některé jsou dodnes známé svými kvalitními soundtracky. Existuje mnoho variant, původní „béžový“, C-64II, C64G, produkční mezivarianty, přenosný C64SX apod. V roce 1989 vznikla dokonce „herní konzole“ na bázi C64 pod názvem C64GS – šlo ale o divný hybrid, de facto „C64 bez klávesnice a bez možnosti rozšíření“, do které jste jenom zasunuli catridge s hrou a joysticky. (Je mi záhadou, kdo by si koupil počítač bez klávesnice.)
Tato úspěšná rodina etablovala Commodore v prostředí domácností, vedení firmy ale mělo stále dojem, že by mělo diverzifikovat. První barevný přenosný počítač světa, Commodore 64SX, nepředstavoval velký úspěch – byl těžký, neběžel na baterie a byl kompatibilní s C64, zatímco profesionální svět už žádal PC kompatibilitu. Plánovaný model C64DX se dvěma zabudovanými mechanikami údajně existoval jako prototyp, ale neprodával se. V manuálu C64SX ale rozhodně zmiňován je, takže jeho produkce musela být připravována. Podle jedněch se dvě mechaniky nad sebou přehřívaly, podle jiných byl C64SX neúspěšný tak jako tak a C64DX by ničemu nepomohl. (Poslední dějství smutné historie C64SX se odehrálo po příchodu Amigy, kdy se vývojáři pokusili zabudovat do jeho šasi Amigu 500. Vznikl prototyp stroje C500SX, který sice fungoval, ale stále trpěl velkou vahou a malou obrazovkou.)
Commodore 64SX, oldcomputers.net
Commodore 64 byl sice úspěšný, ale nepovedlo se mu penetrovat profesionální trh, i když firma nabízela slušnou zásobu periferií a v zásadě dokázal zastat i menší agendu. Commodore se o to pokusil několikrát a to různými způsoby: Vydal grafický operační systém GEOS, svého druhu „Windows pro osmibity“, který byl překvapivě funkční. Pokusil se zkřížit C64 s CP/M kompatibilitou typem Commodore 128, který obsahoval dva procesory a měl tři různé režimy funkce – a to i v „profesionálním“ provedení s oddělenou klávesnicí. Existovaly minimálně tři prodávané podoby a alespoň další tři byly ve stadiu prototypu. Commodore dokonce udělal „školního PETa s vnitřnostmi C64“ pod názvem Educator 64. Vše marné, profesionálové v té době používali PC a školy jely na Apple II.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
