Úvaha: Tajné zbraně Atari aneb záhady z let 1982-1983 | Kapitola 2
Seznam kapitol
Poslední dobou hýbe technologickým světem hlavně zpráva o akvizici mobilní divize Motoroly Googlem. Je to nepochybně velká věc, i když zatím není jasné, zda se Google jenom nepokusil nakoupit balík patentů, aby mohl „silovou formou“ vyjednávat s majiteli jiných balíků patentů – anebo to myslí vážně a sám chce vyrábět vlastní tablety a telefony.
Na jeden takový zvláštní fenomén jsem narazil ve chvíli, kdy jsem sestavoval novou výstavu pro Alza Muzeum – Osmibitová Atari: od Atari 400 po Atari XEGS. „Atárka“ u nás byla docela populární, hlavně ve své finální fázi, kdy se prodával levný model Atari 800XE (mimochodem, jeho poslední várka z roku 1991 vyráběná v Číně měla údajně skoro všechna vadu v grafickém čipu GTIA). Naši uživatelé si vychutnávali pokročilé hry, které se pohybovaly na hraně možností v té době již definitivně zastarávající platformy a využívali „domácích super technologií“, jako bylo Super Turbo 2000 Jiřího Richtera, které nabídlo nahrávání rychlostí odpovídající „disketovce“ běžným uživatelům s magnetofonem. (Mimochodem: On a jeho systém zrychleného nahrávání pro Atari stály u vzniku naší herně-distribuční legendy JRC, plným textem Jiri Richter Computing.)
Když jsem sestavoval vývojovou linii počítačů, nevěděl jsem si trochu rady s Atari 1200XL, které jsem získal z USA: logicky by mělo patřit za Atari 600XL a 800XL, ale všechny zdroje uváděly, že jde o stroj z roku 1982, zatímco Atari 600XL a 800XL jsou stroje z roku 1983. Atari 1200XL přitom vypadalo pokročileji a profesionálněji: kam vlastně patří? Co je to za stroje Atari 1400XL a 1450XLD, o kterých se zmiňují zdroje na internetu, jsou tam i fotky, ale za živého Boha se to nedá nikde sehnat? A proč o nich nic nevím?
Věc se má tak, že „atárka“, která si pamatují jejich vlastníci z druhé poloviny osmdesátých let, už byly v podstatě zastaralé, úpadkové stroje. Vývoj osmibitových Atari započal skoro ve stejné době, jako když své „domácí tažení“ zahájil Apple se svým super úspěšným modelem Apple II: Atari 400 a Atari 800 se začalo prodávat v roce 1979 a bylo založeno na pokročilé sadě čipů určených původně pro nástupce konzole Atari 2600. Atari 2600 bylo ale přes velice jednoduchý design velice úspěšné, vyrábělo se od roku 1977 do roku 1991, neboli čtrnáct let (!) – a proto se Atari rozhodlo nasadit vyvinuté čipy ANTIC a CTIA (grafické „koprocesory“) a POKEY (zvukový „koprocesor“) do domácích počítačů.
Atari 400 přitom bylo navrženo jako vyloženě herní stroj v bytelném provedení s membránovou klávesnicí, zatímco Atari 800 se mělo přímo postavit konkurenci Apple II jako modulární poloprofesionální počítač. Stroje byly ve své době populární, ale stále se prosazovaly spíše jako domácí a herní počítače, než jako poloprofesionální stroje, po kterých vedení toužilo (marže v oblasti poloprofesionálních strojů byly vyšší, protože „profesionální“ PC XT a AT byly mnohem, mnohem, mnohem dražší).
V roce 1982 se proto vedení Atari rozhodlo pro „krok vpřed“, který dal vzniknout celé řadě zajímavých strojů. Nebo, přesněji řečeno, MOHL dát šanci vzniknout celé generaci osmibitových počítačů, které by svými schopnostmi ležely někde mezi „klasickými osmibity“ a pokročilejšími šestnáctibity – někde na úrovni, řekněme, Commodoru 128, nebo Sama Coupé. Zatímco „pokročilé osmibity“ jiných firem se objevily pozdě, do nelítostného světa krutých bojů mezi stále zlevňujícími domácími PC a Amigou, Atari mělo naprosto reálnou šanci vypustit v letech 1983 a 1984 celou sérii výkonných osmibitů, které mohly posunout kategorii osmibitů o celý stupeň dále. To se ale nestalo. Proč? Co se to vlastně tehdy přihodilo?
Pravdou je, že se Atari připravovalo v roce 1983 na velkou ofenzívu, která měla jejich počítače etablovat jako poloprofesionální, ale cenově dostupné počítače do každé rodiny. „Tajné zbraně Atari“ z té doby dnes existují ve fázi návrhů, občas i prototypů, které představují sběratelskou vzácnost a raritu srovnatelnou s regulérními archeologickými nálezy. Má je opravdu málokdo – a jsou na svoji dobu vážně zajímavé. Kódové označení série bylo „Sweet 8/16“, což naznačovalo, že se měla pohybovat na pomezí mezi osmibity a šestnáctibity.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
