Úvaha: Prohráváme technologický souboj Evropa vs. Asie | Kapitola 5
Seznam kapitol
Řada lidí nese nelibě technologický a hospodářský úspěch Dálného východu. Odhlédněme na chvíli od ekonomické reality, která nutí moderní manažery mířící za zisky putovat se svými kočovnými fabrikami do dalších a dalších zemí, kde shánějí pracanty za co nejméně a pranic nezáleží na tom koho, co a v jakém rozsahu zničí.
Sammuel Colt byl ostatně první, kdo přišel s myšlenkou, že by díly zbraní měly být navzájem zaměnitelné, což v kritické situaci dovoluje vzít dvě zbraně rozbité a složit z nich jednu funkční, nepochybně praktický nápad. Celá filozofie je zde odlišná: pro samuraje je jeho zbraň jeho duší, chrání ho a může ho i zabít (nařídí-li pán sebevraždu, seppuku, je právě wakizashi tou zbraní, kterou si jeho samuraj probodne břicho).
Praskne-li samurajovi v boji zbraň, je to jeho konec. Prodá-li svou zbraň, je to obrovská pohana (a přeneseně vzato tedy také jeho smrt). Evropan si staré zbraně neváží – v Donu Quiotovi je rezavé brnění a meč hodné posměchu, ne úcty. Evropan si váží zbraně zvláštní, mající nějakou unikátní vlastnost: meč, který dostal Perseus od boha Dia byl z adamantia a „přesekl i mramor“, meč, který vytáhl Artuš z kamene, byl kouzelný a předurčil ho králem.
Evropan si neváží staré zbraně jenom proto, že je stará, tato kvalita sama o sobě je vyzdvižena opravdu snad jenom ve Warhammeru 40.000, a to ještě přeneseně, protože lidské impérium je v úpadku a není schopno vyrábět stejně dobré technologie jako v minulosti. Evropan se pozastaví nad tím, jak je možné, že o technologickou znalost přišel (což se stalo i Japoncům, kteří nejsou schopni přijít na to, jak se vyráběly katany „nazlátlé“ barvy) a určitě bude chtít objevit, jak vyrobit adamantium, ale kuše z 15. století pro něj rozhodně neznamená to samé, co katana z 15. století pro Japonce.
Japonec si bude zbraně z 15. století vážit a bude ji obpovat jen pro její stáří, což u nás nehrozí. U japonské kultury vidím stále přetrvávající kulturu preciznosti a jakési překombinovanosti. Tam, kde Evropan dá do pochvy pouhé péro a Číňan použije pro habaki jediný materiál, který se při zasunutí čepele do pochvy postupně obrušuje, japonský mistr použije několik odlišných vrstev z různých kovů, čímž opotřebení snižuje.
Podobně vypilovaná je i čepel – ta nejsložitější, soshu kitae, vytvářená známým mečířem Masamune, se skládala až ze sedmi vrstev. Bylo to opravdu potřeba? Katany, které oslavuje Kulhánek ve svých krutodílech, využívaly podstatně jednodušší technologii kobuse, s pouhými dvěma materiály. Přesto vykonaly svou hroznou práci dobře a byly ceněny Američany, kteří si je domů coby kořist vozili po desetitisících. (Po válce se Američané snažili demilitarizovat Japonsko a katany vyklápěli do moře po celých lodích. Proto je dnes více katan mimo Japonsko než v něm a je přísně zakázáno historické kusy vyvážet z Japonska ven.)
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
