Úvaha: Prohráváme technologický souboj Evropa vs. Asie | Kapitola 3
Seznam kapitol
Řada lidí nese nelibě technologický a hospodářský úspěch Dálného východu. Odhlédněme na chvíli od ekonomické reality, která nutí moderní manažery mířící za zisky putovat se svými kočovnými fabrikami do dalších a dalších zemí, kde shánějí pracanty za co nejméně a pranic nezáleží na tom koho, co a v jakém rozsahu zničí.
Tradiční výroba japonského meče je úžasná věc, která mi tak trochu připomíná počínání technomágů z Warhammeru 40.000 (kteří konají rituály a replikují tisíce let ověřené postupy, aniž by úplně chápali, proč dělají, co dělají), částečně činnost mnichů (to kvůli sebeobětování a téměř religiózní oddanosti, kterou výrobě zbraně věnují) a částečně činnost umělců (protože ani jedna zbraň není stejná, každá je trochu unikátní). Je to neuvěřitelná věc, tři dny se jenom připravuje ocel, překládá se ze ze stovek vrstev systémem vyklepat – ohnout, stlouci dohromady – opět ohnout a znova a znova – a pak přichází tvorba hamonu, čili parciální kalení a nakonec broušení a leštění.
Špičkové katany mají čepel tvořenou třemi formami železa: překládaná měkčí ocel tvoří tělo katany, tvrzená kalená ocel kryje ostří a v „páteři“ katany je zakováno železo, které je měkké a pružné a dává jí schopnost absorbovat náraz. Kvalitní zbraň je skována dohromady tak, že materiálové sondy nejsou schopny rozeznat dělící vrstvy, jedna přechází v druhou zcela plynule a dává čepeli její unikátní vlastnosti – štíhlost, odolnost a vynikající ostří.
Čepel katany je opravdu špičkový a technologicky nesmírně náročný výrobek.
Přesto, při prvním srovnání s evropskými zbraněmi, z nich nebyli Evropané příliš nadšeni – úspěch v duelu byl dán spíše schopnostmi šermíře než zbraně. Evropské zbraně dokázaly porcovat cíle v podstatě stejně dobře jako katany – a to v době, kdy bylo jasné, že vojenské úspěchy budou rozhodovat spíše střelné zbraně, pušky a kanony. Proč se jimi tedy zabývat? Evropská zbraňová škola byla vždy spíše pragmatická – a to už od Říma.
Hlavní římskou pěchotní zbraní byl gladius, meč velmi neimaginativního tvaru, krátký, s širokou čepelí a dlouhou špičkou. Svými vlastnostmi se pohyboval někde mezi mačetou při seku a dýkou či stiletem při bodnutí. Ve své době měl ale výhody: byl technologicky velmi jednoduchý, takže bylo možno rychle vyzbrojovat celé legie, dobře se s ním bojuje na kontaktní vzdálenost a v sevřených prostorách starověkých měst. Výborně se dá tasit, i když ho máte na pravém boku. Jak ukázaly pokusy rekonstrukční archeologie, když se na vás řítí chlap, zvednete nejdříve štít, ale pak se špatně tasí z pochvy vlevo – je mnohem praktičtější gladius vytáhnout z pochvy zavěšené na pravém boku. Výhoda je pár sekund navíc, které mohou znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.
Gladius obvykle nebyl zdoben a nevyráběl se nijak speciálně – když jste svůj v bitvě ztratili, vzali jste si od mrtvého spolubojovníka ten jeho. Zdobena byla hlavně brnění, která jste měli stále na sobě. I pozdější evropské zbraně nijak zvlášť nelaborovaly s technologiemi – mlátili jste do opancéřovaných nepřátel, což by rafinovaně vyrobená zbraň nezvládla.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
