Hlavní stránka Hardware Multimedia, zvuk, TV Úvaha: Vzpomínky na budoucnost aneb kam nás dostalo scifi
Úvaha: Vzpomínky na budoucnost aneb kam nás dostalo scifi
autor: Michal Rybka , publikováno 3.6.2011
Úvaha: Vzpomínky na budoucnost aneb kam nás dostalo scifi

Vývoj jde stále kupředu a už dnes se máme lépe než zítra. Jak ale vypadala představa našich předků o budoucnosti, tedy dnešní realitě? A kam se můžeme posunout my? Zabruslíme do historie, která nás viděla plně automatizované a virtuální. Něco se vyplnilo, něco byla utopie a něco teprve ještě přijde, až se naučíme pracovat s kontextem.


Ve scifi literatuře se objevuje i řada skutečně zajímavých softwarových konceptů, které dávají takový smysl, že buď už existují a nebo se na nich dost jistě pracuje. Jedním z nich je koncept ParanoidLinux, speciálně upravený operační systém pro googlekracie, snažící se monitorovat vaše aktivity. 

Úvaha: Vzpomínky na budoucnost aneb kam nás dostalo scifi 

Předpokládá, že jakákoliv vaše komunikace je sledována a že se státní (nebo soukromé) subjekty pokouší monitorovat, co přesně děláte – a vyvíjí maximální snahu, aby to nešlo rozeznat. Mimo to, že využívá všechny možné anonymizační techniky, používá „přirozenou kryptografii“, kdy do nevinně vypadající komunikace na určitá místa vkládá znaky, ze kterých se sestává vlastní chráněná komunikace a vyvíjí matoucí aktivity, jako že například simuluje nevinně vypadající browsování. Zatímco uživatel přenáší relativně pomalu tajná data, operační systém komunikaci obohatí tak, že do ní přidává nevinnou (ale smysluplnou) komunikaci.

Dalším zvláštním konceptem je blacknet, jakási generalizace peer-to-peer komunikace orientovaná na svět zločinu. Funguje tak, že do něj vložíte svůj zločinecký plán, který blacknet rozseká na kousky, z nichž není možné poznat, o co jde. Vyvěsí je jako jednotlivé atomické úlohy typu „potřebuju sehnat auto s čistými papíry“, „potřebuju sehnat doklady pro bělocha bez fotky a dodat tehdy a tehdy tam a tam“ a nebo dokonce „potřebuju, aby mi někdo přistavil auto s nastartovaným motorem v 7:30 pod most tam a tam“. Podobně jako u torrentu zveřejní vaše požadavky tehdy, když vy sami plníte cizí úkoly, čímž se (dle autorova mínění) stává řešení případů pro policii obtížné. Já to považuji za nápad relativně šílený, protože dáváte blíže nespecifikovanému okruhu osob na vědomí, co hodláte dělat a těch kousků není tolik, aby se to nedalo smysluplně rekonstruovat. Ale jako koncept to zajímavé je.

Poměrně starým konceptem, který se ručně (psychologickým profilováním) dělá od Druhé světové války, je simulace osobnosti protivníka. Je pravděpodobné, že se simulace rozhodování protivníka dělají strojově i dnes a to alespoň částečně. Jde o to, že si vytváříte model protivníka, jeho hodnot a obvyklých myšlenkových procesů a s pomocí simulátoru se pokoušíte odhadovat jeho reakce. Je otázkou, jak je to přesné, v sociologii si dovedu představit, že to celkem fungovat může (kvůli zákonu velkých čísel), v individuální psychologii si to úplně představit nedokážu, ale budiž. Rozhodně to je praktické a při jednání o nějakých politických otázkách opravdu není od věci mít mašinku, která vám spočítá možné varianty chování protivníka a jejich pravděpodobnost.

Jiné koncepty, jako „zálohy internetu“ se realizují právě dnes. Původní představa „House of Records“ z Duny vychází z toho, že i digitální data je třeba archivovat a to po tisíce let. Digitální data, pokud se o ně nestaráte, mají před sebou krátkou a dost smutnou budoucnost, můžou přijít k úrazu, jejich nosiče selžou, přestanou existovat programy které je umí číst (a nebo dokonce systémy, na kterých by běžely programy, které je umí číst). O tato data by se měly starat právě archivy, které je ukládají a to včetně technologií, které dokážou informace dekódovat.

Úvaha: Vzpomínky na budoucnost aneb kam nás dostalo scifi 

Jednou možností je archiv typu Wayback Machine, který by měl prostě ukládat existující veřejně dostupná data, jenomže tady nás čekají problémy s autorskými právy, cenzurou a dalšími orwellovskými snahami typu „kdo ovládá minulost, ovládá i přítomnost“, jež by rády přemalovaly archiv do jiných barev. Jinou cestou jsou komerční indexovací databáze typu Google, které vytvářejí obraz internetu a po jistou dobu uchovávají cachovaný obsah. Státy jako tradičně tento problém příliš neřeší, jednotlivé instituce si ukládají svoje atomizovaná data a seriózně pochybuji, že se někdo zabývá například schopností tato data číst v budoucnosti.



 
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
178 čtenářů navrhlo autorovi prémii: 81.8Kč Prémie tohoto článku jsou již uzavřené, děkujeme za váš zájem.
Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie.