Hlavní stránka Hardware Multimedia, zvuk, TV Úvaha: Vzpomínky na budoucnost aneb kam nás dostalo scifi
Úvaha: Vzpomínky na budoucnost aneb kam nás dostalo scifi
autor: Michal Rybka , publikováno 3.6.2011
Úvaha: Vzpomínky na budoucnost aneb kam nás dostalo scifi

Vývoj jde stále kupředu a už dnes se máme lépe než zítra. Jak ale vypadala představa našich předků o budoucnosti, tedy dnešní realitě? A kam se můžeme posunout my? Zabruslíme do historie, která nás viděla plně automatizované a virtuální. Něco se vyplnilo, něco byla utopie a něco teprve ještě přijde, až se naučíme pracovat s kontextem.


Některé ze starších konceptů jsou dokonce expandovatelné. Už v sedmdesátých letech se objevovaly představy o poloautomatické elektronické syntéze hudby – jakémsi inteligentním syntezátoru, který dokáže věrohodně reprodukovat řadu nástrojů a s relativně jednoduchým vstupem generovat hudbu. Každý, kdo v osmdesátých letech měl levný syntetizér s automatickým bubeníkem, by řekl, že „tohle je to ono“. Dobře – ale co když ten koncept rozšíříme a navrhneme systém, který rozezná váš výraz a na jeho základě vám pustí hudbu, která do to jaksi štymuje? Když foťák umí rozeznat úsměv, můžeme rozeznat celou paletu výrazů a vybrat hudbu z „favorities pro příslušné emoční rozpoložení“. To by nemělo být tak složité, i když by za tím měla být nějaká soudná logika. 

Pokud zažijete rozchod s přítelkyní, opijete se v hospodě jako pes, doplazíte se domů, systém vyhodnotí vaši náladu jako „velmi špatnou“ a celé toto vaše rozpoložení podbarví „Gloomy Sunday“ od Rezso Seresse (aka „suicide song“), tak patrně skočíte z okna. Hodný přístroj by vás měl naopak ukonejšit a uspat, žádné provokace hard technem a podobně nejsou v takovém stavu vítané – ale rozhodně se musí naučit individuální preference pro určité situace.

Úvaha: Vzpomínky na budoucnost aneb kam nás dostalo scifi 

Pokud jde o software, zabývá se jím podstatně méně autorů než hardwarem, jejich koncepty jsou relativně mladé a příliš realitu nepředcházejí. Tak kupříkladu pojem virtuální reality se objevuje méně než deset let před prvními pokusy o virtuální realitu jako takovou a rovněž i rychle vyhasínají. To samé se týká konceptu cyberspace nebo matrixu, který si dnes představujeme spíš jako soubor internetového hardware a software, ne jako všeobjímající psychedelickou vizi, která spíše než na technologie odkazuje k používání LSD a marihuany v sedmdesátých letech. 

Přesto, že koncept „alternativní reality“ vypadá pro omezenou populaci lidí zajímavě, pro obecnou populaci už moc ne a rozhodně ne v abstraktním provedení  tak, jak ho ukazuje „Tron“ a nebo Gibson. Většinová populace ocení „rozšíření reality“ o virtuální prezenci a nebo virtuální cestování ve stylu Street View a potom kompletní virtuální herní světy, ale to je asi tak všechno. 

Upřímně řečeno, ono to dává smysl: Lidi chtějí vidět show, kterou pro ně technologie připravují, ne koukat se jim pod kapotu. Zatímco čtenář tuhne při popisu šílené vizuální podoby „průnikového čínského polymorfního viru“, pro uživatele té doby je to asi stejně zajímavé, jako když si dnes otevřete seznam běžících procesů. Dokonce je velice pravděpodobné, že podobný typ „technologické“ vizualizace nebude nikdy používán, protože prostě a jednoduše není praktický. 

Komplexní vizualizace jsou dobré v případě, že chcete rychle získat orientační přehled, ale často nejsou vhodné pro detaily. Lékař vás může vyšetřovat osobně, mít snímky, ale pro vaše komplexní vyšetření mu možná nejvíc pomůže sjetina s vaším krevním obrazem, která udává jednotlivé faktory číslem. Nejde jenom o to, že z čísla lze poznat, zda to je „moc a nebo málo“, ale taky jak moc a nebo málo a pokud diagnostice rozumíte, dokážete určit problém úvahou „toho a toho je moc, ale tohohle je málo, takže to je OK“. V grafech by to zabralo víc místa, vyžadovalo by to větší počet grafů (kombinace faktorů) a navíc by to mohlo být matoucí.

Úvaha: Vzpomínky na budoucnost aneb kam nás dostalo scifi

Vizualizace pomáhají spíš začátečníkům, protože mají tu nepříjemnou vlastnost, že data už musí interpretovat a tím pádem část z nich skrývají. Mimochodem, už nějakých třicet let se vývojáři pokouší neúspěšně vytvořit „vizuální programovací jazyk“ s výsledky tu více a tu méně zajímavými – ale v profesionálním světě stále platí, že kód píšete, neskládáte ho z bublin. Řada „zpřehledňujících“ nástrojů ve skutečnosti jenom komplikuje práci a činí ji opravdu nepřehlednou.



 
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
178 čtenářů navrhlo autorovi prémii: 81.8Kč Prémie tohoto článku jsou již uzavřené, děkujeme za váš zájem.
Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie.