Úvaha: Redaktorům, těm je hej? Ani náhodou, pánové! | Kapitola 9
Seznam kapitol
Před lety jsem se setkával se stesky čtenářů nad tím, že není krásnějšího a vznešenějšího zaměstnání, než je recenzent her. Celý měsíc si jen tak hrajete, občas něco napíšete a jinak jenom paříte a nebo tak něco. Pravda je jiná, pokud ovšem nepatříte mezi takzvané kmenové redaktory, kteří mají jistotu platu a doopravdy už nic sami psát nemusejí.
Velmi svérázným fenoménem jsou pak referenti ve firmách a agenturách, které vám věci zapůjčují. Mění se velmi často a vy s jejich nástupci řešíte stále stejné problémy. Musíte jim kupříkladu vysvětlovat, pro jaké médium pracujete a proč je obecně lepší s médii spolupracovat. Jednou se mi stalo, že jsem zapůjčení drobné věci řešil asi s osmnáctiletým referentem, který se na mě mračil a tvářil se, že je (jeho) chci jistě oloupit. Zdvořile jsem zopakoval, kdo jsem a pro jaké médium pracuji.
„Já na ňáký ména a pozice nedám,“ mračil se dále.
„To vysvětluje, proč vy děláte to, co děláte a taky proč já dělám, co dělám,“ odpověděl jsem.
Samozřejmě, nedohodli jsme se, nicméně naštěstí měl šéfa, který na rozdíl od něj věděl o existenci médií. Ideální je proto získat kontakty na místech, která se až tak nemění a případné potíže řešit s nimi. Ani u etablovaných firem ale nemáte jistotu, že jednoho dne přijdete a místo „vašeho člověka“, se kterým se znáte, nebude sedět někdo úplně jiný, který netuší co a jak. Nemusíte nutně narazit jenom na tento typ referenta. Občas narazíte taky na snaživce, který vám dovede zavařit mnohem více. Jednoho dne vám zavolá a řekne něco jako: „Dobrý den, jsem XY a převzal jsem vaši agendu. Podle našich záznamů jste před třemi lety nevrátili to a to.“
Přemýšlíte: co bylo před třemi lety? Půjčovali jsme si to? Existovalo to v té době vůbec? Samozřejmě, pokud vám ročně rukama projde několik set věcí, nepamatujete si úplně všechny. Fungujete v systému Getting Things Done a co je vyřešené, to si odškrtnete a smažete. Věci, které jste dokončili, si nepamatujete. Je to stejné jako u číšníků: obvykle si pamatují, co kdo měl, ale jakmile se účet zaplatí, zapomenou to. Je to normální a jmenuje se to efekt Zeigarnikovové (mimo jiné praktický důkaz, že pokud chodí psycholog často do hospody, nakonec objeví nějaký psychologický zákon).
Po třech letech si nepamatujete, zda jste věc vraceli, zda jste ji vůbec měli, nepamatujete si ani prdlačku, ale nový referent to má v počítači a pokud mu věc nevrátíte (protože to, že má něco v počítači je pro něj nezvratný důkaz, že to tak JE), tak mu ji máte zaplatit, pochopitelně v minulých, lehce astronomických, cenách. Takže v redakci nastává panika, hledání, obviňování – a přitom je klidně možné, že jste to odevzdali.
Před mnoha a mnoha lety nastala situace, kdy jsem já osobně vracel technikovi jeden z prvních LCD monitorů (PROTO si to pamatuji), on ho odvezl, ale to zapůjčiteli nijak nebránilo v tom, aby to po dvou letech chtěl zaplatit. Nový referent měl v počítači, že jsme to měli půjčené, neměl tam žádnou informaci o vracení, takže se to muselo zaplatit. Z toho plyne jednoduché mravní poučení pro každého autora: nemusíte podepsat, že si nějakou věc půjčujete, ale VŽDY trvejte na podepsání dokumentu, že jste ho vrátili a byl bez vad. Nikdy nevíte, jaký brajgl má zapůjčitel ve skladu, jaký chaos má v dokumentaci a kolik referentů se tam během dvou let vystřídá.
Vystřídá se jich dost na to, aby po vás chtěli zaplatit něco, co jste vrátili – tak to je!
