Úvaha: Historie nás učí, ale výrobci ji často nevnímají | Kapitola 8
Seznam kapitol
Nedávno se mě jeden známý zeptal, co si myslím o novém iPadu druhé generace. Řekl jsem, že to je drobné evoluční vylepšení, což je to úplně nejlepší, co mohlo přijít. Žádné „všechno je jinak“ – jenom série změn, která zachovává původní dobré vlastnosti a přidává k nim něco navíc. Apple dokázal udělat dobrý upgrade.
8. Nedělat kompromisy, které stroj výrazně poškozují
Když nejste schopní zajistit kvalitní součástky, nemá smysl vůbec dělat stroj s „Achillovou patou“. Přestože byly laptopy PPC docela slušně přenosné a měly dobrou klávesnici, obrazovka byla otřesná a nedala se dlouhodobě používat. Kdyby se Amstrad rozhodl jít do dražší podsvícené, mohl to být použitelný stroj. Nebo mohl udělat kompaktní přenosné PC s malým zdrojem, takový levný barebone stroj – používal by se vlastně úplně stejně, jenom by se připojil k normálnímu monitoru a šlo by s ním pracovat pohodlně.
Ano, takto navržený počítač by byl buď dražší a nebo by nebyl „úplně přenosný“, ale rozhodně by jeho majitelé na něj nevzpomínali jenom jako na „něco strašného, u čeho se nedalo nic přečíst z obrazovky“. Ergonomické penále, které stál tento kompromis, bylo jednoduše nepřijatelně vysoké.
9. Nápad, který vypadá rozumně, rozumný být nemusí
Ano, PPC vypadalo jako kufřík a dalo se relativně pohodlně přenášet. V tom není problém. Otázka je, zda vážně s sebou musíte tahat takové „pádlo“. Spíše než se zaměřit na myšlenku, jak to celé smontovat tak, aby laptop šlo přenášet a přitom si zachoval plnou velikost klávesnice, by bylo logičtější položit si otázku, zda uživatelé opravdu chtějí / potřebují klávesnici plných rozměrů a zda by raději nevzali stroj s redukovanou klávesnicí, ale podstatně menší a lehčí. Čím větší rozměry stroje, tím více s sebou musíte tahat plastů!
10. Nápad, který vypadá rozumně, rozumný být nemusí II.
Tuhle myšlenku musím zopakovat, protože je vážně důležitá. Nedostatek schopnosti kriticky posoudit konstrukci může u každého výrobku udeřit opakovaně! Zde se týká použitých baterií: možnost provozovat počítač na normální alkalické a nebo nabíjecí baterky vypadá logicky a prakticky. Ale podívejme se na to jinak: bude takto navržený počítač skutečně rozumný? Jste ochotni zaplatit za 8 alkalických baterií, které stroj udrží pouze jednu hodinu v chodu? Jste ochotní koupit si 10 nabíjecích akumulátorů (a k tomu příslušný počet nabíječek, tedy 3!) na hodinu chodu?
Co se stane, když uživatel mezi nabité baterie zapojí nějakou vadnou, starou, nenabitou – stále to ještě vypadá jako praktické řešení? Není v takovém případě lepší navrhnout akumulátorový blok, který se dobíjí při používání počítače? Pochybuji, že si někdo v Amstradu tyto otázky položil, protože jinak by mu došlo, že buď musí udělat vlastní účinný akumulátor – a nebo se chodu na baterie úplně vzdát.
I když optimalizujete stroj na co nejnižší cenu, je třeba zvážit, kdy už je to „příliš laciné, než abychom to mohli považovat za něco víc, než pouhou hračku“. Amstrady PPC byly levné. Byly tak levné, že se cenově blížily modemům 2400 baudů, takže se tvrdilo, že „si vlastně pořizujete modem a k němu počítač zdarma“. Ale jaký počítač si to kupujete? Většina majitelů zjistila, že si pořídila rozměrnou plastovou obludu, na které se nedá normálně pracovat – a vzhledem ke „kvalitám“ displeje ho nešlo ani dát dětem na hraní. Snaha maximálně zlevnit výrobu vedla ke vzniku čehosi, co není použitelné pro nikoho a pro nic, asi jako ultralevné čínské gumové hračky, které jsou tak ohavné, smrduté a navíc jedovaté, že je nemůžete použít ani na hubení krys, protože byste s tím kontaminovali přírodu nebo něco takového.
Někdy si prostě musíte říct „už dost, už to nejde zlevnit dál, aniž bychom nenaštvali uživatele.“
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
