Ultra HD televize jako monitor – strasti a slasti
Seznam kapitol
Dnešní článek vám přiblíží, jak se dá fungovat s běžnou UHD televizí namísto obvyklého monitoru k PC. Mohlo by se zdát, že stačí koupit libovolné plátno, zapojit kabely a konzumovat ten skvělý obraz, nejlépe obohacený o HDR. Jak se však ukázalo, není to úplně ideální. V televizích se skrývá vyjma velkého bratra i několik zákeřností.
Úvod
Někteří si jistě pamatují dávné doby, kdy se místo vepřů chovali mamuti, a předkům na stole místo dnešních třicetipalcových monitorů hověl tunový monolit, který byl vybaven ubohou čtrnácti- až patnáctipalcovou obrazovkou. Ti, kdož byli více majetní, případně se nebáli majznout souseda kyjem, si mohli dopřát ještě větší a těžší monstra, ve kterých byly až jednadvacetipalcové obrazovky. Ale to byla spíš výsada profesionálů a horních deseti (tenkrát tolik lidí holt ještě nebylo).
Doba ovšem pokročila, a tak je dnešní nabídka monitorů velice štědrá. Rozumné minimum v podobě Full HD dvaceti čtyř palců stojí pár tisíc a o tři, čtyři palce navrch není přirážka nijak dramatická. Pokud ale pošilháváte po pořádném plátnu a Ultra HD rozlišení 3840 × 2160, začne být nabídka kapánek chudší a zároveň dražší. Naproti tomu UHD televizí obřích úhlopříček jsou plné sklady, padají už lidem z oken a přibalí vám je i řezník k šišce lovečáku. Napadlo mě tedy otestovat cenově dostupnou UHD televizi, zda obstojí jako běžný monitor. A protože je to televize, zastane dvojí funkci. Také bude téměř jistě i chytrá, takže zvládne internet a jiné multimediální kejkle bez nutnosti zapínat komputer.
Abych předešel zmatkům, ještě je nutno zmínit, že UHD televize jsou v drtivé většině sice označované jako 4K, ale od výrobců spotřební elektroniky to byl vlastně jen marketingový tah. Původní filmové 4K rozlišení je 4096 × 2160 bodů, kdežto televize mají pouze rozlišení 3840 × 2160 (2160p), tedy Ultra HD.
Na testy jsem měl zapůjčenou televizi Philips 43PUS6262. Jedná se o cenově dostupné UHD zobrazovadlo s obvyklou chytrou výbavou, podporou HDR a skvělou funkcí Ambilight 2. Ve specifikacích už ale nenajdete typ panelu. Na DisplaySpecifiactions.com ano. Instalován je panel IPS, 50 Hz (×2), 8bit + FRC, podsvícení Direct Led s technologií Micro Dimming.
Jestli je ale něco na televizích Philips výjimečné, pak je to právě Ambilight, které geniálně rozšiřuje a oživuje obraz a zároveň maskuje nedokonalou černou, kterou trpí všechny LCD televize. Samozřejmě vyjma technologií QLED a OLED, ale to je trochu dražší písnička.
Zmíněný televizní vehikl jsem podrobil zatěžkávací zkoušce v podobě běžného denního použití, tedy civění na internet, filmy, hry a trocha (vlastně to byla většina z toho všeho) pracovního nasazení by se taky našla. K testování tentokrát neposloužila domácí sestava, ale pracovní notebook HP Omen s procesorem i7-6700HQ, 16 GB RAM a grafikou GTX 965M (HDMI 2.0). Důvodem byl jednak nedostatek místa na stole doma a taky to, že moje letitá GTX 980 nemá HW podporu kodeku HEVC (h.265), kdežto o chlup novější GTX 965M už ano. A přehrávat UHD video jen za použití procesoru je čiré bláznovství, neboť moje postarší i7-4790S na to nemá dost sil. Na to pozor, pokud chcete civět na UHD filmy v režii PC, ujistěte se, že máte pořádný procesor anebo grafiku s podporou HEVC.
Televize dostávala bohatou krmi skrz běžný kabel HDMI a díky HDMI 2.0 je k dispozici UHD při 60 Hz. Rozhraní DisplayPort má sice lepší vlastnosti, ale najít v Kocourkově televizní bednu s DisplayPortem je stejně běžné jako sázet rajčata a přitom narazit na ropu.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
