Thrustmaster Pendular Rudder – kovářské veledílo | Kapitola 4
Seznam kapitol
Dnes se v testu podíváme na něco skutečně speciálního. Na to, aby si člověk pořídil k počítači letecké pedály v ceně ojeté Felicie, musí být tak trochu blázen. Ale Thrustmaster má nás, blázny, naštěstí rád, a tak nám podobné specialitky čas od času dopřeje.
Jak se do nich šlape?
Nejdříve jsem se trochu bál, že pedály budou bez šroubování k podlaze nestabilní. Přeci jen základna působí poněkud úzkým dojmem. Spodní část výrobce ale osadil několika gumovými kroužky, které svou úlohu plní na jedničku. Uvážíte-li, že nohy na pedálech neleží, ale „jen“ je postrkují vpřed a vzad, pak je výsledná stabilita jedním slovem vynikající.
A co dráhy? Jakmile do nich poprvé šlápnete, bude vaše noha pokračovat dál, dál a ještě dál. Ve srovnání s referenčními a dnes nejvíce rozšířenými pedály Saitek Pro Rudder Pedals se dráha zdá být snad nekonečná. A to v tomto ohledu ani Saiteky nejsou žádná ořezávátka. Pevnost celé konstrukce je absolutní. Jasně, celoplastové pedály od Saiteku v tomto směru jako reference neslouží dobře, ale tady nesnesou srovnání ani prémiové MFG Crosswind. Thrustmaster jednoduše nastavil nový etalon pevnosti. Tuhost (=odpor) lze v širokém spektru sil řešit pomocí dvojice nastavitelných pružin. Relativně široké jsou i možnosti nastavování sklonu. Pedály pak snadno vyhoví jak v pozici „pod stolem“, tak i v poloze na leteckém playseatu či komplexnějším domácím kokpitu.
…a jak se s nimi létá?
Pominu-li první hodinku, kdy si zvykáte na ony dlouhé dráhy, tak je to čistá fantasie. Dokonalá přesnost, dokonalá tuhost, dokonalá stabilita. Na druhou stranu ideální je létat v botách s alespoň trochu pevnější podrážkou, já po prvním leteckém večeru cítil na klenbě chodidla otlaky. Možná to ale bude jen věcí zvyku. Když pedály na chvíli otestovali dva staří mazáci z naší Jagdgruppe, dokázali na první pokus vzlétnout i bezpečně přistát. Letadlo kontrolovali naprosto perfektně. Nestěžovali si na nic :-).
Akrobacie je s těmito pedály i díky dlouhému chodu hračka. Představte si, že chcete provést obligátní hammerhead, tedy manévr, kdy stoupáte kolmo k zemi a na jeho vrcholu, když již nemáte prakticky žádnou rychlost, kopnete nohu a necháte mašinu otočit se skoro na místě. Účelem je samozřejmě za sebou nahoru vytáhnout loupežníka, co se vás pokouší sejmout a pak si během dvou vteřin vyměnit role, z kořisti se stanete lovcem a už mu prášíte do kožichu trochu toho nesvatého olova. Táhnete mašinu vzhůru, koukáte vlevo, vpravo, lehounkými pohyby dolaďujete úhel stoupání, abyste stoupali skutečně přímo do nebe, protože jen tak lze hammerhead provést skutečně správně. Sledujete, jak rychlost padá: 400 km/h, 300 km/h, 200, 150, 100…prudce stahujete plyn a stejně intenzivně vykopnete nohou. Obrovská plocha kormidla se postaví nabíhajícímu vzduchu, kulička mizí v krajní poloze. Tunový motor sebou trhne a během dvou vteřin už míříte čumákem k zemi. Lehce doladíte směr kniplem i pedály, obnovíte správné obtékání a zároveň znovu tlačíte plynovou páku vpřed. A hurá, jsme z toho venku! Tento skvělý pocit zažijete jen tehdy, pokud máte pedály, kroutící joystick pocity nahradit nedokáže.
Pokud bych měl vypíchnout přeci jen nějakou nevýhodu, pak spočívá v hlučnosti. Pružiny sice nabízejí krásný a bezproblémově jemný chod, ale přesto je natahování kovu slyšitelné a rušivé. Jasně, já jsem zvyklý létat potichoučku, abych nevzbudil dvouletý plod mé a manželčiny lásky, tak nemám zvukový doprovod vytažený nijak vysoko, přesto si ale umím představit, že by pohyb mohl být tišší.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
