Virtuální svět je tu pro nás. 3D brýle jsou jen vstupenkou! | Kapitola 6
Seznam kapitol
Na konci 90. let jsem měl možnost vyzkoušet si na výstavě jedny z prvních komerčně prodávaných virtuálních brýlí. Nevěnoval jsem jim mnoho času, bylo tam moc lidí a brýle byly od davů už dost špinavé a mastné. Proč taky: Bylo přece jasné, že nejpozději do půl roku bude virtuální realita všude. Pak si je budu moci zkoušet až do aleluja! Naivní, což?
Tak čeho se bát, ne? Ale kdepak, děti: I technicky nevalně provedená hra vás dokáže dohnat k šílenství, když se zanoříte do tunelů. Nemáte žádný bezpečný rámec, nesedíte v pokojíčku s lampičkami a vonícím bylinkovým čajem na stole pro uklidnění. Brýle vás nemilosrdně zatáhnou přímo do bludiště a tak se vtipné recenze letsplayerů rychle mění na jekot typu: „WHAT THE F*CK?! No! No! No! Don't do that to me, game!!! Oh sh*t!“
Nebo téměř prosebné žádosti o ověření si, že to je jenom hra: „I'm in a game. I'm in a game. Nothing can harm me in a game. Nothing can harm me in a game! NOTHING CAN HARM ME IN A GAME!!! NOOO!!! NOONOONOONOOOO!!! VZZZAZZZZ!!!“ (Křik pokračuje.)
Zábavné reakce plné jekotu a fluentně proudících nadávek nejsou při hraní s Oculus Rift žádnou výjimkou. Mým favoritem je komentář Jacka SepticEye při hraní Rift Coaster: „Oh no! Oh no! Oh willies, all the willies! Oh, sweet Jesus! Oh Christ on the bike! Chist on the f*cking tricycle!!!“ Lovely :)
Řada projektů pro Oculus Rift je postavená na šoku. Prostě vám „narvou až do ksichtu“ něco hodně nepříjemného, třeba řádně vyzrálou zombii, prostě něco, co si nechcete připouštět k tělu ani v normální hře, natož pak ve hře, kdy máte pocit, že ten vyhnilý dech cítíte přímo na tváři. Příkladem je Don't Let Go, zážitková hra označovaná jako „endurance game“. Spočívá v tom, že musíte „držet dvě klávesy a nepouštět je, ať se děje cokoliv“, načež na vás hra vysype sršně, nože, pavouky a takové ty věci. No fujky!
Současné projekty ukazují, že nemusíte dělat nic složitého a přesto to funguje. Dobrým příkladem je Terrorift, ve kterém vás hra prostě posadí do temného bludiště, ve kterém se schovávají skutečně děsivé věci. Mimochodem, nepřestává mě udivovat, jak rychle přejdou letsplayeři z glosování a vtipkování do záchvatů nepokrytého hysterického zděšeného řevu. (Podobné zvuky jsem naposledy slyšel na škole, když nezbedný spolužák vypustil před tělocvikem do dívčí šatny fakt hodně velkého a hnusného sklepního pavouka.)
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
