Test pěti 3TB a 4TB pevných disků: jak si vedou současné HDD | Kapitola 7
Seznam kapitol
V dnešním testu si prověříme čtveřici modelů klasických pevných disků Toshiba a jednoho disku Western Digital v cenově zajímavých variantách s kapacitou 3 – 4 TB. Tím doplníme naše portfolio již dříve testovaných 3,5" disků v pozici datového úložiště počítačové sestavy po boku systémového SSD.
Metodika testování a testovací sestava
Srovnávací test proběhl stejně jako v předchozích testech pevných disků na následující sestavě:
Testovací sestava | |
Procesor | Intel Core i7-4930K OC 4,2 GHz |
Chladič procesoru | Noctua NH-D15 |
Základní deska | ASUS P9X79 PRO |
Operační paměť RAM | Kingston 64GB DDR3 2400MHz CL11 HyperX |
Systémový SSD disk | Samsung SSD 840 256 GB Pro |
Datový HDD disk | Western Digital Red 2 TB |
Grafická karta | SAPPHIRE R9 290 + ARCTIC Cooling Accelero Xtreme III |
Napájecí zdroj | Seasonic Platinum Series 660 W |
Skříň | FRACTAL Define R4 Arctic White – Window |
Operační systém | Windows 10 Home 64 bit |
Oproti předchozím testům došlo u testovací sestavy k upgrade operačního systému z původních Windows 8 na aktuální Windows 10. Je možné, že tento upgrade operačního systému bude mít v některých disciplínách testu určitý vliv (spíše pozitivní) na výsledky aktuálně testovaných disků. Na to budeme muset vzít ohled při porovnání nových výsledků s těmi předchozími.
Základní deska testovací sestavy je vybavena mimo jiné pomalejším řadičem SATA 2 (3 Gb/s) s datovou propustností 300 MB/s, který by postačil na připojení pomalejších variant pevných disků s rychlostí okolo 5400 ot./min. U rychlejších disků s vyššími otáčkami by už mohlo dojít k faktickému omezení maximální rychlosti přenosu dat (skutečně jsem naměřil pokles rychlosti při přenosu dat na vnějším okraji ploten). Pro účely testování proto jsem disky připojil k nejrychlejšímu řadiči SATA 3 (6 Gb/s) s datovou propustností 600 MB/s.
Po připojení do sestavy jsem testované disky inicializoval ve stylu oddílu GPT (GUID Partition Table), který v novějších operačních systémech po Windows XP nahradil již zastaralý MBR (Master Boot Record). Opět připomenu, že MBR je tu s námi již 36 let (koncept byl veřejně publikován v roce 1983 současně s PC DOS 2.0) a je omezen maximálním počtem 4 oddílů na disku a maximální velikostí oddílu 2 TB. Pokud by však byl disk s GPT používán jako systémový disk, bude funkční pouze na základních deskách s UEFI firmwarem (všechny moderní desky), který dokáže z takového disku bootovat.
Klasický bios starých desek dokáže číst pouze MBR. Takže pozor při upgrade velmi staré sestavy! MBR je použitelné pouze pro disky s kapacitou do 2 TB. 3TB disky a větší jsou na starých deskách pouze s podporou MBR nevhodné, protože by nebylo možné využít jeho celkovou kapacitu! Po inicializaci disku pomocí MBR by jeho kapacita nad 2,2 TB nebyla pro systém viditelná, takže by nebylo ani možné rozdělení disku na dva 1,5TB oddíly.
Problém nastane také v případě použití 32bitové verze Windows XP a starších operačních systémů, které nedokážou z moderního GPT disku bootovat. 64bitové verze Windows XP mají podporu GPT již obsaženu, ve 32bitové verzi je možné disk zprovoznit jako nesystémový po doplnění podpory GPT samostatnou utilitou. Předpokládám však, že s takto starými operačními systémy se v dnešní době už setkáme jen ve výjimečných situacích.
Jelikož jsem testoval úplně nové disky, tedy zcela prázdné, chtěl jsem nějak nasimulovat jejich chování po částečném zaplnění daty. Toho jsem docílil formátováním disků do tří oddílů. Jak je známo, klasické pevné disky při zápisu dat zaplňují záznamové plotny postupně od vnějšího okraje směrem ke středu. Díky konstantním otáčkám ploten je obvodová rychlost záznamové hlavy na vnějším okraji plotny mnohem vyšší, než na vnitřním. Logicky se postupným zaplňováním disku přesouvá pracovní sektor záznamových hlav blíže středu ploten a tím rychlost zápisu a čtení úměrně s obvodovou rychlostí klesá.
Postupně jsem tedy vytvořil oddíl M o velikosti 1,35 TB u 3TB disků a 1,80 TB u 4TB disků, který zabírá přibližně první (rychlejší) polovinu ploten, oddíl N o stejné velikosti, jenž zabírá druhou (pomalejší) polovinu ploten a nakonec malý oddíl O s velikostí přibližně 17 GB, který se nachází na posledním procentu datového prostoru u vnitřního okraje ploten. Pokud to bylo možné, použil jsem k testování oddíl N, který nejlépe simuluje chování z poloviny zaplněného disku, což bude v praxi zřejmě nejčastější případ jeho používání.
Disky jsem testoval nejenom pomocí syntetických benchmarků, ale také pomocí praktických testů. Ze syntetických aplikací jsem vybral HD Tune Pro 5.5, AS SSD Benchmark a PCMark 8. U praktických testů jsem se snažil simulovat úlohy, které se budou u datového disku nejčastěji používat, a které jsou na výkonu disku závislé. Bude to tedy několik způsobů kopírování složky se soubory, načítání obrázků do Adobe Photoshopu a načítaní uložené pozice dvou her. Porovnáme si také spotřebu disků, teploty a hluk.
Již dříve jsem zkoušel porovnání výkonu při zabalování a rozbalování zip souborů, při šifrování souborů a složek, při instalaci hry a také při základní práci s video soubory. Ve všech těchto případech jsem nakonec narazil na omezení výkonu procesorem nebo aplikací, takže výsledky byly u různých disků prakticky totožné a pro porovnání nepoužitelné.
V dílčích disciplínách jsem porovnával procentuální výkon jednotlivých soupeřů, přičemž pro výsledné celkové hodnocení jsem jednotlivé disciplíny váhově rozlišil podle jejich významu. V příslušných kapitolách si povíme, jakou vahou se konkrétní disciplína na celkovém hodnocení podílí.
Do srovnávacích grafů jsem zařadil také výsledky všech disků, dříve testovaných pomocí stejné metodiky. Mimo celkové bodové hodnocení zůstalo hodnocení hluku, který může být výrazně ovlivněn konkrétním kusem a hodnocení pořizovací ceny disků. Ta byla vyhodnocena samostatně.
Podívejme se tedy na výsledky testů. Další podrobnosti k metodice testování si povíme v příslušných kapitolách věnovaných jednotlivým disciplínám. Začneme syntetickými testy.