Éra nespolehlivosti: Ulož, zálohuj, co můžeš, a doufej | Kapitola 4
Seznam kapitol
Blahoslaven budiž ten, kdo má tak málo dat, že se mu vejdou na cloud či na vypalovací DVD Data Tresor Disc! Protože pokud máte dat podstatně více, můžete si jen vybrat mezi různě nespolehlivými způsoby jak je skladovat. A nemusíte být zrovna slavný youtuber, který si stříhá videa přímo na SD kartě, abyste zcela bez varování přišli o vše.
Situace u SSD je zcela jiná. SSD je vlastně „trochu vadné“ už od začátku, počítá s tím, že jednotlivé bloky budou odcházet a umí tento problém řešit zcela transparentně. V podstatě jde o už selhávající disk s velmi rafinovaným systémem řízení chyb, které navenek působí velmi spolehlivě. SSD proto typicky selže katastroficky, odejde mu řadič anebo dojde k takovému poškození, které zcela zabrání jeho funkci. Zatímco selhávající harddisk stávkuje a tím dává najevo, že přišel čas na evakuaci dat, SSD prostě přestane fungovat během okamžiku, což se projeví například tak, že pracujete s počítačem, najednou na vás vybafne kritická chyba a po restartu počítač hlásí, že nemá z čeho bootovat.
Mrtvé SSD je tuhé jako špalek a doma s ním neuděláte vůbec nic. Takže ho odnesete na data recovery, kde vám ale řeknou, že s tím toho taky moc nenadělají, protože obvykle umí rekonstruovat data jen z některých modelů SSD disků. Data jsou rozestřena po jednotlivých paměťových modulech a i když je dokážou odpájet a přečíst, obvykle netuší, jak je vlastně složit. V řadě případů je problém v tom, že si výrobci chrání know how, jak vlastně jejich řadič pracuje a jak data rozkládá a výrobce se rozhodně nemíní o své know how dělit.
Ještě horší případ nastává, když disk využívá kryptografii a obsah je na něm chráněn. U takového disku je, pokud můžu citovat „v podstatě nulová šance, že se z toho něco dostane“. Celodisková kryptografie je obecně problém i u harddisku, ale pokud přežijí plotny, je možné z něj udělat duplikát. V okamžiku, kdy kryptografii řeší přímo řadič SSD, je všechno ztraceno, protože nikdo neví, jak data správně složit.
Obrovský problém je také v tom, že nikdo přesně neví, jak SSD disky vlastně stárnou. Existují simulace opotřebení, máme data o průběžném selhávání, ale abyste měli představu o celkovém průběhu spolehlivosti média, musíte znát všechny tři komponenty, které odpovídají za selhávání: Pravděpodobnost selhání z důvodu skryté vady (ta je zodpovědná za raná selhání), pravděpodobnost selhání při běžném užívání (toho se nezbavíme nikdy) a potom pravděpodobnost selhání způsobené stárnutím komponent (typická příčina umírání starých paměťových médií).
U magnetického záznamu je mnoha desítkami let doložené, že jeho životnost je v podstatě neomezená, tedy je omezená fyzikálními vlastnostmi vrstvy, do které magneticky zapisujeme. Přirozený „zápis magnetického pole Země“ do tuhnoucích hornin pomáhá tvořit mapy geologické minulosti Země už od prekambria, takže pokud data úmyslně nevymažeme, mají šanci přežít prakticky neomezenou dobu. Životnost záznamu v SSD discích je podstatně komplikovanější věc, konzervativní odhady říkají, že by měl vydržet alespoň deset let.
Problém s klasickými disky je v tom, že jejich životnost není limitována samotným záznamem, ale „všemi věcmi okolo“, tedy mechanikou, motory, řídící logikou, kondenzátory na desce s elektronikou a tak dále a tak dále. Navíc se objevují nové technologie jako SMR (Shingled Magnetic Recording) a HAMR (Heat Assisted Magnetic Recording), které zapisují podstatně užší stopy a podobně jako u SSD se jenom odhaduje, co vlastně takové disky vydrží.
Odborníci na data recovery, se kterými jsem se bavil, ze SMR a HAMR nejsou příliš nadšení. Je to pochopitelné, užší datová stopa rovná se větší problémy se čtením, navíc s nárůstem kapacity rostou nároky na čas potřebný pro recovery.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
