Hlavní stránka Hardware Skříně, zdroje, chladiče Konec vodníků v Čechách aneb chladit vodou, nebo ne?
Konec vodníků v Čechách aneb chladit vodou, nebo ne?
autor: Pavel Urbánek , publikováno 14.11.2014
Konec vodníků v Čechách aneb chladit vodou, nebo ne?

Vodní chlazení je jeden z nejefektivnějších způsobů jak uchladit i ty nejžravější a nejtopivější komponenty. Tam, kde normální vzduchové chlazení selhává, se dobrý vodník teprve zahřívá. Má ale smysl i v době, kdy jsou nové generace hardwaru čím dál efektivnější a úspornější nebo jejich design ani neumožňuje vodníka efektivně použít?


První četnější případy nasazení vodních bloků jsem zaznamenal na topivých procesorech (s TDP kolem 100 W a více). Doba byla taková, že procesory (jako opravdu žravý kousek lze považovat třeba takové Pentium 4) hřály. Ne že byste dnes nenarazili na procesor s podobnou nebo vyšší spotřebou, jenže tehdy dostupné chladiče byly v podstatě jen ježci z lisovaných hliníkových žeber. Když si někdo výrazně připlatil, tak získal ježka z mědi. Taková kostka nebo ovál – ačkoli celkem masivní a těžké – se nedokázaly ani při nepříjemně vysokých otáčkách větráku srovnat s výkonnými CPU, obzvlášť pokud je někdo přetaktoval.

Konec vodníků v Čechách aneb chladit vodou, nebo ne?

Tehdy vodník v PC začal dávat dobrý smysl, jeho výkon byl nesrovnatelný s průměrnými vzduchovými chladiči. Nicméně od těch dob se výrobci procesorů celkem poučili a šli cestou udržování frekvencí architektury (až na pár výjimek), respektive bržděním prudkého růstu, a naopak přidáváním a zvětšováním jader a zvyšováním efektivity. Napětí klesalo, a ti co ve fyzice dávali pozor, možná ví, že právě tepelný výkon roste (a klesá) s třetí mocninou napětí. Takže i drobné snížení voltáže vede k slušnému úbytku tepla.

Konec vodníků v Čechách aneb chladit vodou, nebo ne?

Počátky vodních bloků pro CPU byly z pohledu designu bídou, nicméně výkon už měly.

Vodník ale byl pořád na místě, protože to, co se ušetřilo v odpadním teple na efektivitě jednoho jádra, se přidalo na druhém, respektive třetím, čtvrtém atd. Čipy byly také vyráběny na výrobních procesech dostatečně velkých na to, aby samotný čip byl rozměrný a dobře předával teplo. To byly doby Core 2, první Core iX, respektive Athlon a Phenom (I a II). Pak ale přišel oblíbený Core druhé generace (Sandy Bridge). Ten se sice vodníkem dal chladit také velmi dobře, ale byl předzvěstí nových trendů. Následující procesory v jeho kategorii se výrazně zmenšovaly, jejich TDP klesalo a k tomu všemu ještě Intel přestal letovat IHSka na svých mainstreamových CPU a tak vzduchové i vodní chladiče byly při vyšším OC prakticky bezzubé.

Konec vodníků v Čechách aneb chladit vodou, nebo ne?

Neletovaná IHS u nových Intelů jsou velkou brzdou efektivního chlazení.

AMD proti tomu vrhlo svoje procesory Bulldozer a následující verze, ty představovaly poměrně dobrá topná tělíska – obzvláště pak ty přetaktované. Vodník zde byl tedy na místě. Jenže celkový dojem z této platformy už nebyl highendový, ale spíše šlo o levnější alternativní mainstream k nepříliš levným dvoujádrovým a hlavně drahým čtyřjádrovým Core. Vodníci se možná proto na Bulldozerech moc nerozšířili, občas jsme viděli spíše snahu samotného AMD poskytnout něco extra. Tím byl AIO chladič, který měl umožnit efektivní chlazení i u přetaktovaného CPU.



 
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
90 čtenářů navrhlo autorovi prémii: 41.8Kč Prémie tohoto článku jsou již uzavřené, děkujeme za váš zájem.
Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie.