Hlavní stránka Hardware Multimedia, zvuk, TV Úvaha: Jak bezpečnostní čip zachránil konzole
Úvaha: Jak bezpečnostní čip zachránil konzole
autor: Michal Rybka , publikováno 13.12.2013
Úvaha: Jak bezpečnostní čip zachránil konzole

Málokdo vnímá ochranné systémy zabudované v konzolích jako něco pozitivního. Málokdo kromě vydavatelů, případně jejich akcionářů, protože úkolem podobných systémů je přece jenom omezit volnou soutěž, zdražit hry pro zákazníky a napakovat se. A nebo to tak nikdy nebylo a ani nebude?


Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let byl herní trh už značně saturovaný. Tvořil ho bohatý ekosystém klasických konzolí, jako Atari 2600, Intellivision, Collecovision, Fairchild Channel F a Magnavox Odyssey2, přičemž přibývali další hráči, jako Vectrex. Velcí výrobci konzolí, jako Atari, přidávali další modely, jako Atari 5200 a Atari 7800, přičemž zároveň prodávali i souběžnou řadu osmibitových počítačů. Úplně charakteristické bylo právě Atari, u něhož se objevil jev, který se posléze zopakoval u dalších firem „na vrcholu“: Začalo masivně utrácet za vývoj produktů, které v podstatě moc nesouvisely s jeho podnikáním. (To samé potkalo Microsoft i Nokii a dost možná to zopakuje i Google.)

Úvaha: Jak bezpečnostní čip zachránil konzole

Osmibitová Atari byla založena na čipech původně navržených pro nástupce konzole Atari 2600 a architekturou se jim značně podobala. Když se podíváte například na Atari 400, vidíte stroj, který vypadá opravdu spíše jako herní konzole než počítač. Vážně: Srovnejte si, jak vypadá Atari 400 a takový Philips G7000 Videopac. Oba systémy mají membránovou klávesnici, Atari má dokonce 4 porty pro joystick a prostor pro cartridge je krytý dvířky. Čtyři porty pro joystick? To je přece jasná konzole!

Úvaha: Jak bezpečnostní čip zachránil konzole

Philips G7000 Videopac [zdroj]

A Atari zdaleka nepředstavovalo jediný levný počítač, který konkuroval konzolím: Byl tu Texas Instruments TI-99/4a, Commodore VIC-20, Apple II, Sinclair... Všechny tyto systémy dovolovaly tvorbu her v podstatě každému. A pokud jde o hry, mezi výrobci vládl optimismus. Trh stále expandoval a na hrách vydělal každý. Stačilo doslova „vyhodit hru do vzduchu a potom jenom sbírat peníze“. Vydělávat mohl každý, kdo dokázal udělat hru – a nemusela to být ani příliš kvalitní hra. Prodávalo se naprosto všechno. Objevily se málo kvalitní klony populárních titulů. Objevily se hry s reklamním obsahem.



 
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
90 čtenářů navrhlo autorovi prémii: 40.2Kč Prémie tohoto článku jsou již uzavřené, děkujeme za váš zájem.
Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie.