Hlavní stránka Hardware Procesory, paměti Overclocking a my: Jak se taktovalo dřív a jak se taktuje dnes
Overclocking a my: Jak se taktovalo dřív a jak se taktuje dnes
autor: Michal Rybka , publikováno 8.12.2017
Overclocking a my: Jak se taktovalo dřív a jak se taktuje dnes

Core i7-8700K je vážně super procesor! Překvapil mě. Neplánoval jsem dělat žádné velké věci, u taktování jsem se vždy řídil zásadou, že méně je někdy více, lepší je stabilnější než rychlejší systém a že kousek bezpečného přetaktování je malý dárek navíc. Zpočátku se o něm totiž šířily strašlivé zkazky a trvalo, než se z něj stala normální věc.


První procesory neměly vůbec žádné chlazení, byly obvykle ve velkém plastovém pouzdře, ať už šlo o Intely 8086 anebo Motoroly 68000. U nich bylo přetaktování omezené, protože čip není možné přes plast rozumně chladit. Zpočátku se nezdálo, že by to byl až tak velký problém, nicméně s narůstajícími kmitočty začalo narůstat provozní teplo. Tak vznikla specifikace TDP (Thermal Design Power), tedy maximální provozní tepelný výkon, který procesor může za provozu vydávat při specifikovaném chlazení (udává se ve wattech ve smyslu joule za sekundu).

Problém byl v tom, že tento údaj začal zatraceně rychle růst. Zatímco u Amigy jste měli celkovou spotřebu systému kolem 20 W, Pentia se k této spotřebě začala blížit sama. Zatímco 80386 jste mohli provozovat v keramickém provedení ještě bez chladiče, u 80486 byl nutný už alespoň malý pasivní chladič. Na Pentiích a analogicky výkonných čipech AMD bylo běžně napsáno, že se mají používat v kombinaci s aktivním chlazením, což byl do té doby poměrně nezvyk. Pentia 4 měla spotřebu už kolem 60 W – a jejich chlazení už bylo opravdu bohaté.

Skutečně zajímavý bod pro přetaktování ale přišel s procesory Pentium II pro legendární Slot 1. Tyto procesory se objevily v roce 1997 ve variantě Klamath, která měla rychlost do 300 MHz a TDP měly až 43 W. O rok později přišlo zmenšení litografie a jádra Deschutes, která snížila TDP na 27 W u nejrychlejších 400MHz modelů a později Deschutes B s 27 W u nejrychlejších 450 MHz modelů.

Overclocking a my: Jak se taktovalo dřív a jak se taktuje dnes

Tyto procesory byly poměrně nákladné, protože technicky vzato nešlo o procesory, ale o celé přídavné desky, které mimo procesor obsahovaly sekundární cache a měly docela komplikovaný obal s velkým pasivním chladičem, který chladil jak procesor, tak i cache a na který se ještě montovalo aktivní chlazení.

A pak v roce 1998 přišel opravdový zlom v podobě procesorů Celeron. Celerony vznikly jako zjednodušená levná varianta procesorů Pentium II, které vycházely z jádra Deschutes B, ale byly kompletně zbaveny L2 cache. Ta u nejdražších Pentií II dosahovala kapacity až 512 KB a docela zdražovala celý procesor. První generace Celeronů s označením Covington proto v oficiálních benchmarcích nikdy moc neexcelovala. Šla přetaktovat, dokonce výrazně, ale absence L2 cache představovala zkrátka příliš velké omezení.

V srpnu 1998 se objevila vylepšená verze Celeronu s názvem Mendocino. Na rozdíl od starších Covingtonů mělo Mendocino integrovanou L2 paměť přímo na čipu. Bylo to jenom 128 KB, ale za prvé to pro běžné použití a hry stačilo a za druhé, integrovaná L2 cache se dala přetaktovat stejně dobře jako procesor sám. A to byla ta pravá pecka: Nový Intel Celeron 300A jste prostou změnou FSB (Front Side Bus) proměnili ze 300MHz procesoru na 450MHz procesor, v mém případě dokonce na 466MHz procesor, což jsem si hrdě napsal fixou na počítač – a nikdo mi to nechtěl uvěřit! Nejlepší bylo to, že menší L2 cache hrám vůbec nevadila, naopak těžily z toho, že jela rychleji než u standardních Pentií II!

Overclocking a my: Jak se taktovalo dřív a jak se taktuje dnes



 
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
125 čtenářů navrhlo autorovi prémii: 59.3Kč Prémie tohoto článku jsou již uzavřené, děkujeme za váš zájem.
Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie.