Ano, je tomu tak. Celeron lze považovat za legendu, která bohužel poslední dobou změnila svou tvář a stala se něčím, čemu se každý rozumný tvor pokud možno vyhnul. Ne všichni jsou ale v této problematice tak znalí, aby věděli, o čem je vlastně řeč a proč tak "přeháním". Proto se pojďme podívat na zrození této legendy. Těm, které to nezajímá (jde o historii :-)) a nebo jsou v této věci "ostřílení", doporučuji přeskočit tuto kapitolu a vrhnout se přímo na nově příchozí kousek - Celeron D. A pro ty ostatní... můžeme začít.

Failstart - Celeron s jádrem Covington

Vše začalo v době nástupu intelovských procesorů, které nesly již značení Pentium II. Jednalo se sice o výkonné procesory, nicméně byly nesmírně drahé a nasazení takovéhoto procesoru bylo tak do běžného levnějšího počítače naprosto nevhodné. A aby Intel získal i "low-endový" tržní segment, vypustil zcela novou procesorovou řadu - procesory s označením - Celeron. Ty přestože neměly slovo Pentium ve svém značení, tak přímo vycházely z tehdejší pentiovské varianty - z procesoru Pentium II. Lišily se ale v několika ohledech.

První jádro, které neslo pojmenování Celeron, bylo kódově označováno jako Covington. Jednalo se o jakéhosi průkopníka, který měl velmi krátkou životnost. Tehdejší plnohodnotné Pentium II (s jádrem Klamath, následně Deschutes) obsahovalo L2 cache o velikosti 512 KB integrovanou externě na procesorové desce, jež běžela na poloviční rychlosti samotného jádra. Oproti tomu Covington neobsahoval L2 cache vůbec žádnou. Díky tomu byl jeho výkon vyloženě hrozný a kolikrát jej díky tomu předčilo i starší obyčejné Pentium na mnohem nižším taktu.

Celeron - Mendocino pro Slot 1

Intel si byl ale své chyby velmi brzy vědom, proto bylo jádro Covington zanedlouho nahrazeno novějším jádrem Mendocino, které již obsahovalo vyrovnávací paměť druhé úrovně (L2 cache) o velikosti 128 KB, což postavilo Celeron do zcela jiného světla. Navíc se sice zdá, že oproti 512KB u plnohodnotného Pentia II to není bůhvíjaká velikost, nicméně u Pentia II byla L2 cache řešena formou pomalých externích čipů integrovaných na procesorové desce běžících na poloviční frekvenci jádra, zatímco u Mendocina byla L2 cache integrována přímo do jádra procesoru a běžela na plné rychlostí jako samotné jádro. Díky tomu tak dokonce v některých aplikacích Celeron předčil několikanásobně dražší High-Endové Pentium II.

Startovací model nesl označení Celeron 300A a ono "A" jej odlišovalo od starší verze s jádrem Covington na stejné nominální frekvenci. Proč se ale vysloveně zmiňuji přímo o tomto modelu na této frekvenci? Vstoupil totiž do pomyslných dějin overclockerské historie. Tento procesor pracoval na FSB 66 MHz a pokud jste jej chtěli přetaktovat, tak ve valné většině případů se vám to povedlo jednoduchým zvýšením FSB na 100 MHz. Rázem jste tedy měli Celeron pracující na frekvenci 450 MHz. Naprosto ideální volba pro hráčské mašiny, či levnější (ale přesto výkonné) počítače. Pentium II již používalo od 350 MHz modelu FSB 100 MHz, naproti čemuž Celeron jen 66 Mhz.

Celeron - Mendocino pro socket370

Mendocino bylo následně dále upraveno a tato úprava s sebou přinesla zcela novou patici socket370 v provedení PPGA. Taky proč nadále používat pro Celerony Slot 1, který se zavedl právě kvůli externí L2 cache, když tyto procesory už externí L2 cache nemají a obsahují ji přímo v sobě? Takže nastal návrat k patici, která má oproti Slotovému provedení 2 hlavní výhody. Tou první je použití různorodých chladičů (přičemž zabírá samozřejmě méně místa) a tou druhou je lepší uchycení procesoru.

A jelikož základní desky se slotem 1 podporovaly procesory Celeron v provedení pro socket370, vznikly redukce, které umožňovaly v základních deskách se slotem 1 tyto Celerony provozovat.

Celeron - Coppermine

Dalším vývojovým článkem bylo jádro Coppermine (sice by se z názvu dalo usuzovat, že bude mít měděné spoje - tak je kupodivu nemá). To bylo shodně využíváno jak pro Pentium III tak pro Celeron. S tímto jádrem přesedlalo ze slotu 1 na patici také tehdejší Pentium III. Jednalo se sice shodně o Socket 370, ale v provedení pod označením FCPGA (nižší napětí, než PPGA). S paticovým provedením je také spojená integrovaná L2 cache přímo do jádra procesoru, pracující na plné rychlosti. U Pentií III byla velikosti 256 KB a u Celeronů obvyklých 128 KB. Jádro Coppermine pro Celeron přineslo také podporu SSE instrukcí, které doposud mělo jen Pentium III. A díky tomu, že od této doby začala plnohodnotná varianta (v té době Pentium III) používat stejné jádro, jako Low-Endový Celeron, jen s rozdílem velikosti L2 cache a rychlostí FSB, tak začalo platit pravidlo, že Celeron bude za všech okolností o něco pomalejší, než jeho plnohodnotný bratříček.

Coppermine také přinesl pokročilejší 0.18 mikronovou výrobní technologii, odlišné zapouzdření čipu (kdy se styčná plocha chladiče dotýká přímo jádra) a také další overclockerský milník. Byl jím Celeron s tímto jádrem na frekvenci 566 MHz (nejpomalejěí model byl 533A). A opět se zvýšením FSB z 66 na 100 MHz jste se v naprosté většině případů dostali až na 850 MHz, což byl už opravdu rychlý kousek, který mohl konkurovat pomaleji taktovaným Pentiím III. FSB o rychlosti 66 MHz vydrželo Celeronů opravdu dlouho, ale když Pentium III obdrželo rychlejší FSB na frekvenci 133MHz, tak po nějaké době zrychlil Intel konečně i své Celerony. Prvním kouskem majícím FSB 100 MHz, byl model na frekvenci 800 MHz (vlastně stejný procesor, který jste si mohli "udělat" přetaktováním 533 MHz modelu). Toto jádro Intel vybičoval až přes hranici 1GHz. Konkrétně nejrychlejším Celeronem byl model pracující na frekvenci 1100 MHz.

Celeron - Tualatin

Dalším a posledním zástupcem z rodiny Celeron vycházejícím z architektury P6 bylo jádro Tualatin. To s sebou přineslo pokročilý 0.13 mikronový výrobní proces společně s dvojnásobným navýšením L2 cache, která tak dosahovala v případě procesoru Pentium III velikosti 512 KB a v případě procesoru Celeron 256 KB. Oproti předchůdci bylo jádro kryto Heat-Spreaderem - měďěným rozptylovačem tepla (někteří overclockeři jej pomocí modelářského nože sundávali kvůli následnému přímému kontaktu se styčnou plochou chladiče). Jednalo se už o dokonale vypilovanou (a hlavně výkonnou) architekturu, kterou začala pomalu nahrazovat architektura zcela nová - nynější NetBurst.

NetBurst - Willamete, Northwood - konec slávy

Intel přesedlal z naprosto vyladěné platformy P6 (u které již vyčerpal její frekvenční potenciál) na NetBurst. Nejdříve byla používána procesory Pentium 4, ale Celeron na sebe nenechal příliš dlouho čekat a také se nakonec objevil. Vycházel ze stejného jádra Willamete a byl opět jako vždy ochuzen o část L2 cache. Plnohodnotné Pentium 4 s tímto jádrem obsahovalo L2 cache o velikosti 256 KB, zatímco Celeron jen 128 KB. Frekvence FSB byla ale shodná - tedy 100 MHz v QDR režimu - efektivních 400 MHz. Sice by se mohlo na první pohled zdát, že takovýto menší detail (jako je jen poloviční L2 cache) se nijak extrémně na výkonu neprojeví (jako v případě architektury P6). Ovšem opak je pravdou. NetBurst je koncipována naprosto odlišně a takto malá L2 cache jí doslova podráží nohy.

S příchodem Northwoodu pro Pentium 4 (512 KB L2) Intel následně upravil i Celerony a začal je dodávat postavené na tomto jádře. V případě Celeronu se změnil ale víceméně jen výrobní proces a ten největší problém v podobě kriticky malé L2 cache nadále zůstal. Ani příchod rychlejších Northwoodů v podobě Pentií 4 s FSB 800 MHz a HyperThreadingem s ničím nehnul a Celeron stále tvrdošíjně zůstával se svou směšnou L2 cache o velikosti 128 KB a FSB 400 MHz. Intel tak tuto legendu, která si postupně získala svou výbornou pověst coby výborně přetaktovatelného procesoru, který následně poskytne vynikající poměr cena/výkon, naprosto pohřbil. Sice měl na trhu rozdílné produkty, mezi kterými byla výkonnostní mezera... ta ale byla natolik obrovská, že pokud uživatel nechtěl investovat více do plnohodnotného Pentia 4 a měl dostatek rozumu a informací, tak byl nucen k tomu, aby zavítal ke konkurenci, která v oblasti Low-Endu měla mnohem lepší řešení.

Celeronům nepomáhal ani jejich vysoký takt - prostě katastrofa. A tak se i z některých "inteláků" vychovaných na "původních" Celeronech stali příznivci AMD. Dalo by se řící, že to ještě nedávno vypadalo tak, že Celeron už nikdy nebude to, co býval a že prostě jeho dny slávy definitivně skončily... ale co se nestalo? Přichází znovuvzkříšený Celeron - přichází Celeron D!

A je to tady. Konečně zde máme po dlouhé době Celeron hodný svého jména. I když pravda - s mírným přejmenováním na Celeron D. Toto přejmenování bohužel vidím jako nutné zlo pro to, aby byl tento nový Celeron bez nějakých pochybností od toho starého (dosavadního s jádrem Northwood) naprosto odlišen a nemohl být omylem zaměňován, jelikož se jedná opravdu o pořádný skok dopředu (v rámci Low-Endových procesorů Celeron samozřejmě).

Stejně jako v případě Celeronu s jádrem Northwood, tak i zde s jádrem Prescott je velikost L2 cache čtvrteční oproti té, kterou má stejné jádro v provedení plnohodnotného Pentia 4. Jak je tedy z následující tabulky zřejmé, nový Celeron D si polepšil oproti svému předchůdci hned v několika oblastech. Jedná se o rychlejší FSB, pokročilejší výrobní proces, přidání SIMD instrukcí SSE3 a hlavně navýšení L2 cache ze 128 na 256 KB.

Právě L2 cache o velikosti pouhých 128 KB měla na svědomí tak mizerné výkony dosavadních Celeronů s jádrem Northwood. Sice vás možná napadne, že dříve také byly Celerony se 128 KB L2 cache a vedly si výborně... to je sice pravda, ale nesmíte zapomínat, že šlo o zcela odlišnou architekturu P6. Pro nynější architekturu NetBurst je zkrátka takto malá L2 cache naprosto zdrcujícím faktorem, který negativně ovlivňuje výkon samotného procesoru. Vzpomeňme si na první Pentia 4 s jádrem Willamete. Ty měly L2 cache o velikosti 256 KB a také byly první dojmy z těchto procesorů víceméně rozpačité. Pak přišly Nortwoody s 512 KB L2 a šlo už o trochu jiné kafé.

Krabice + boxovaný chladič

Jako první samozřejmě přijdeme do styku s krabicí, která také doznala oproti předchůdci změn.

Mimo logicky jiného potisku je jiná zadní stěna. Ta totiž obsahuje dva průhledné otvory, díky kterým můžete přímo vidět na procesor a boxovaný chladič.

Na straně krabice naleznete štítek s údaji o produktu. Na tom by nebylo nic neobvyklého. Zajímavé je ale to, jakým způsobem je tento procesor označován, jelikož podle nového číselné značení Intelu se jedná o procesor 335. Naštěstí, jak je vidět, jsou za tímto značením ponechány i ostatní údaje, jak tomu bylo doposud.

Otevřete krabici a vaše oči se zaměří na chladič, který je součástí boxovaného balení.

Ten si drží svůj typický Intelovský design, nicméně jistých změn se také doznal.

Onou změnou jsou jednotlivá žebra, která vychází z měděného středu stejnoměrně do všech stran.

Chladiči jsme věnovaly dostatečnou dávku obdivu a teď se konečně zaměříme na procesor.

No... co dodat? Vypadá samozřejmě stejně jako všechny ostatní procesory pro socket 478 (samozřejmě kromě popisu identifikujícího daný typ). I zespod vypadá stejně jako plnohodnotný kolega v podobě Pentia 4 s jádrem Prescott.

Pokud jde o technickou stránku věci, tak je nutné zmínit několik detailů. Jistě mnoho z vás napadne, zda budou moci tento nový Low-Endový procesor Intelu využívající (žravé) jádro Prescott použít ve starších základních deskách. První věcí, kterou musí základní deska splňovat, je podpora 533 MHz FSB. To by neměl být problém. Druhým faktorem ovlivňujícím to, zda vám Celeron D poběží či nikoliv, je detekce napětí. Jádro Prescott totiž používá šestibitové kódy v krocích po 0.0125 V, přičemž starší základní desky určené pro Northwoody používaly pro detekci napětí pětibitové kódy v krocích po 0.025 V. To by mohl být problém, nicméně jelikož se jedná o Low-Endový procesor, tak byla zachována zpětná kompatibilita tím, že Celeron D používá také pětibitové kódy. Ve finále tak na desce, na které nespustíte Pentium 4 s jádrem Prescott, budete možná moci spustit Celeron D (pokud nepůjde o staré čipové sady i845G, i845E).

A máme tu konečně výkonnostní srovnání. Použitá konfigurace, na které bylo vše testováno:

Hardware:

• Základní deska Asus P4P800, Epox EP-8RDA3+
• Grafická karta His ATi X800
• Operační paměť OCZ Performance Series (CL 2-3-3-6 při DDR400)
• Pevný disk IBM Deskstar (80GB, 7200rpm)

Software:

• Operační systém Windows XP se Service Pack 1
• Nejnovější ovladače k dané základní desce
• Ovladače grafické karty: Catalyst 4.7

Jako testovací kousek jsme měli Celeron D na frekvenci 2.8 GHz. Proto jsme mu jako konkurenty vybrali následující exempláře... jelikož se jedná o momentálně nejrychlejší variantu Low-Enodvého procesoru z nabídky Intelu, tak jsme proti němu nasadili nejpomalejší Pentium 4 s jádrem Prescott, nejpomalejší Pentium 4 s jádrem Northwood a 800 MHz FSB, přičemž jsme oba tyto procesory následně přetaktovali na 2.8 GHz. A pro doplnění peletonu jsme vybrali Northwood 3.2 GHz (800MHz FSB, HT) a ze stáje AMD Athlon XP 3200+. Testovaný Celeron D 2.8 GHz se nám povedlo přetaktovat na 3.6 GHz, takže v grafech najdete i výsledky takto taktovaného kousku.

Bohužel jsme neměli k dispozici Celeron s jádrem Northood, takže jej mezi výsledky nehledejte. Proto jsme ale test pojali jako srovnání momentálně nejvýkonnějšího Celeronu D s nejnižšími zástupci dané kategorie (Pentium 4 2.4, Pentium 4 2.4A) a následně je přetaktovali na srovnatelnou hodnotu 2.8 GHz jako v případě Celronu D, abychom tak mohli zobrazit, jak si koupí toho, či onoho polepšíte, či naopak přilepšíte... zkrátka co je výhodnější. Zda koupit Celeron D a nebo více investovat do plnohodnotné P4... a pokud jsme test pojali tímto způsobem, tak sem starý Celeron s jádrem Northwood ani zařadit nejde, jelikož jeho cena je víceméně srovnatelná s cenou Celeronu D, takže jeho koupí byste vždy prohloupili a v žádném případě se dnes nevyplatí. Přišel, viděl, pohořel, odešel... prostě konečně skončil :-)

CPUMark99 - již postarší test, který ale stále má co říci - Celeron s jádrem Northwood zde vždy lape po dechu :-)

Cinebench 2003 (rating). Purpurové hodnoty u Northwooda zastupují Multiprocessing - využití HyperThreadingu, který ostatní procesory nemají.

SuperPI - V tomto testu výsledky zastupují dobu (sekundy), za kterou byl daný test proveden - proto čím nižší hodnoty, tím lepší.

Zde výsledky zastupují datový tok (MB/s).

A vyplatí se koupit Celeron D nebo si trochu připlatit a koupit plnohodnotné Pentium 4 na nižší frekvenci? To záleží na koncové ceně. A s ohledem na ni... Pentium 4 Northwood dosahuje samozřejmě lepších výsledků, nicméně je o poznání dražší, takže se jako výhodnější nákup (pokud bereme v potaz poměr výkon/cena) jeví právě Celeron D. O Pentiu 4 s jádrem Prescott bych osobně moc neuvažoval. V oblasti Pentií 4 se Prescott opravdu moc nepovedl a přesto, že jeho výsledku nejsou vyloženě špatné, tak pro jeho energetické nároky bych se mu vyhnul. A nebo počkal na případné novější revize jádra, které by mohly situaci trochu pomoci.

Nezbývá než dodat, že nynější zastupce Low-Endu v podobě Celeronu D je mnohem výkonnější, než první Pentia 4 s jádrem Willamette, takže pokud vlastníte nějaký starší "top model", tak si za pár "šlupek" (v porovnání s tehdejší cenou High-Endu) kupte Celeron D.

Joro: Škoda, že tak výkonné Celerony se na trhu neobjevily dříve. V této situaci (kdy je na trhu platforma Athlon 64 a proti ní stojí Intel s LGA775) se jedná pouze o stíhací jízdu v "low-endu". Pokud jde o budoucí člěnění trhu situace je následující: Proti dnešním Pentiím 4 stojí Athlony 64 a proti Celeronům D bude nasazena nová produktová řada AMD Sempron a ta, jak je vidět z výsledků Athlonu XP 3200+ bude mít stále v tomto segmentu co říci.

Další články v kategorii

• Corsair Vengeance RGB Pro SL - nízké RAM s vysokými takty
• Paměti ADATA XPG D50 Xtreme 4800 (5000) MHz v testu
• Ryzen 5900X, SAM a Corsair Vengeance LPX 32GB (4 × 8 GB)
• AMD Ryzen 9 5950X a GeForce RTX 3090 v testech a hrách
• AMD Ryzen 9 5900X: Dvanáct jader Zen 3 v testu