Computer Viruses, reedice 2009 | Kapitola 2

Pravda, už tehdy jsem si myslel, že všichni, kteří mě od zájmu kolem virů odrazují, nemají pravdu a viry se smysl zabývat má. Můj elán ale vyprchal v okamžiku, kdy jsem zjistil, že se jako smrtelník na střední škole prostě nemůžu dostat ke slušnému počítači, na kterém by se daly dělat opravdové experimenty. Osmibit může mít taky svoje viry, ale musí být jednoduché a stroj navíc musí být vybaven softwarově řízeným úložištěm dat, tedy minimálně inteligentní páskou, ideálně disketou. A disketová mechanika a řadič stály v oné době obvykle jedno až dvojnásobek ceny počítače, pokud jste tedy měli šanci něco takového vůbec získat a nebyli nuceni to v potu tváře sami stavět. Vzhledem k tomu, že jsem možnosti svých rodičů vyčerpal už jenom počítačem samotným, byla mechanika mimo diskusi, nadto mi bylo už v té době jasné, že pokud se chci zabývat viry, potřebuji stroj „industriálního standardu“, tedy ani osmibit, ani (velmi relativně vzato) dostupnou Amigu. Potřebuji alespoň XT, které ale v té době stálo zhruba to, co rodinný dům.

Jako domorodec z nikoliv velkého města jsem nemohl hledat příležitosti ve Velkém městě a tak mi nezbývalo, než hledat nějakou instituci, která mi bude ochotna stroj dočasně zapůjčit. Hledání bylo krušné a pokud jste někdy slyšeli o tom, že socialistické instituce podporovaly rozvoj talentů, mohu místopřísežně prohlásit, že to jsou totální žvásty. Normální podniky byly ochotny o něčem jednat do doby, než zjistily, co že to hodlám zkoumat a přeslavné JZD Slušovice, klenot to socialistického hospodářství? Marná řeč! Pracovník, za kterým jsme jeli celý den proto, abychom pohovořili o zápůjčce a možné budoucí spolupráci, se projevil jako druhé největší hovado, které jsem ve svém životě poznal a jediné, co byl ochoten poskytnout, byla brožura o Turbopascalu.

i Zdroj: PCTuning.cz

V tom okamžiku jsem zjistil, že oni pánové z hodnotící komise možná nemají pravdu, ale svými názory se shodují s tím, co si myslí i jiní bossové rájů, kde zítra již bylo včera a tím pádem nemám žádnou šanci dostat se ke slušnému počítači alespoň tři roky, což je, v počítačových technologiích, věčnost. V té době jsem se zaměřil na obor, který byl prakticky stejně nedosažitelný, ale dal se alespoň teoreticky studovat, totiž neurovědy. V době, kdy už bych mohl stroj k experimentům získat, jsme už byli jinde – DOS nahradily Windows a navazovat na „nekonečně staré znalosti“ se mi opravdu nechtělo. Nepochybuji ani na vteřinu, že by se můj život odvíjel naprosto jinak, kdyby se mi podařilo získat přístup k počítači, na kterém bych mohl provádět experimenty a sledovat vývoj v počítačovém zabezpečení. Ale takhle život prostě funguje, někdy narazíte na to, čemu matematici teorie chaosu říkají bifurkace a vaše trajektorie vyrazí nevratně jedním směrem a druhý necháte navždy za sebou.