Computer Viruses, reedice 2009
Seznam kapitol
Rozjímání s viry, o virech, minulosti jedince a budoucnosti lidstva. Asi tak by se dalo shrnout dnešní víkendové čtení o věcech a myšlenkách, kterou jednou za čas vplují na mysl každému z nás. Kdo z nás je však dokáže srozumitelně sepsat a vzájemně propojit do čtivého článku? Zda se to autorovi podařilo i tentokrát můžete posoudit sami.
V roce 1984 napsal matematik, tehdy PhD. student, Fred Cohen práci s názvem Computer Viruses. Stal se prvním, kdo viry studoval a systematizoval, byť rozhodně nebyl prvním, kdo nějaký virus sestavil. Později dokázal, že neexistuje algoritmus, který by byl pro všechny vstupní algoritmy schopen spolehlivě rozeznat, zda je vstupní algoritmus virus a nebo ne. Cohen je matematik a viry studoval jako jistou formu samoreplikujících se kódů, jako jistou třídu algoritmů, nic více. Vím to velmi dobře, protože jako tehdy ještě středoškolák žijící v socialistické zemi jsem ho požádal o kopii jeho práce v domnění, že to bude nějaký zajímavý softwarový traktát s ukázkami „jak na to jít“. Viry byly nové, byl to "sexy" obor počítačových technologií – a proto jsem chtěl prostudovat jeho knihu s tím, že jde o jakýsi návod, jak viry psát. Není – a naopak mě uchvátilo, že jeho algoritmy, navržené pro Turingovy stroje, se týkají nejenom počítačů. V předmluvě doslova píše, že studium samoreplikujících se kódů se vztahuje jak na viry biologické (které šíří svoji DNA/RNA pomocí populace buněk), viry počítačové (operující v počítači a nebo v počítačové síti), ale taky pro memy, čili „samoreplikující se ideje“, které se šíří v lidské populaci.
Z matematického hlediska není v jistém slova smyslu rozdílu mezi chřipkou, napadající lidi v metru a učením nějaké sekty, které se mezi těmi samými lidmi šíří po brožurách rozdávaných zdarma a nabízejících sebezdokonalení, nepochybně vedoucí ke zjištění, že spásu si lidi zajistí ideálně tak, že nějakému mudrci odevzdají své majetky a obsahy svých peněženek. Memy zotročují mysl, biologické viry nutí buňky vyrábět kopie virů a ty počítačové zneužívají strojový čas a případně kradou informace o heslech a zajímavých datech. Ve všech případech můžeme uchopit virus a studovat jeho epidemiologii, čili způsoby, jak se šíří ve svém cílovém prostředí. A pokud známe strategii viru, můžeme také hledat způsoby, jak se mu bránit.
Cohenova práce je poměrně povznesena nad praktické věci, jako třeba jak zkonstruovat virus a nebo jak proti němu nalézt protiobranu, studuje spíše jejich jednotlivé třídy a obecné vlastnosti.
...k praxi
V dobách mé mladosti jsem se velmi zajímal o to, jak takové viry fungují, prakticky ale nebylo možné je nějak moc zkoušet. Za socialismu bylo počítačů málo, ty „rozumné“ (PC XT a nebo dokonce velemocné AT vybavené harddiskem!) obvykle vlastnily jenom velké podniky a to často tak, že ze dvou AT bylo jedno neustále na výstavách, aby demonstrovalo technologickou pokročilost socialistického hospodářství a to druhé měl soudruh ředitel u soudružky sekretářky, aby symbolizovalo jeho moc. Pracující inteligenci nebyly dovozové stroje často dostupné a tak se inženýři často museli smiřovat se stroji zastaralými a typy nižší jakosti (rozuměj domácí produkce).
Na školy připadaly obvykle osmibitové stroje ještě nižší jakosti (něco jako IQ 151), které byly v lepším případě sesíťovány a vybaveny jednou centrálně řízenou floppinou obludné velikosti (8“, kdo neuvidí, neuvěří). Smrtelník bez devizového příslibu obvykle neměl šanci naprosto žádnou, i na vzácně prodávané Sinclairy, Atari, Sharpy apod. se stály fronty a jejich ceny dosahovaly několikanásobku jeho platu.
Experimentovat s viry nebylo tehdy nijak jednoduché, zkusil jsem si několik menších věciček na různých platformách, od programovatelné kalkulačky, přes domácí osmibitový superstroj a konče onou zmíněnou sítí s IQ 151, kam se mi podařilo udělat jednoduchého červa, který po jisté náhodné době resetoval stroje. Psina to byla sice ohromná, sledovat třídu, které během práce kolabuje jeden počítač za druhým bylo k nezaplacení, jenomže od té doby měli lidi tendenci každou nehodu v počítačové laborce svalovat na mě a mé experimenty byly nadále považovány za nežádoucí. Ale stálo to za to! O svých pokusech jsem sepsal středoškolskou odbornou práci, se kterou jsem se dostal až do celostátního kola, což bylo sice fajn, ale moudří pánové mě upozornili, že zabývat se viry a počítačovou bezpečnostní je nesmyslné, jelikož jde o obor, který je u nás neperspektivní, nikdy nebude důležitý a nemá smysl se jím zabývat.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
