z-denicku-pc-stourala-stoural-reloaded
Zábava Článek Z deníčku PC šťourala: Šťoural Reloaded!

Z deníčku PC šťourala: Šťoural Reloaded!

Vopička Ondřej

Vopička Ondřej

30. 4. 2005 00:00 49

Problémy a situace vznikající a přímo plynoucí z PC problematiky mají často kostrbaté základy a ne vždy pro ně existuje racionální zdůvodnění. Nejčastější otázka, kterou mi klade většina "zákazníků" (ať v tom pravém, obchodním slova smyslu, nebo v přeneseném významu ostatních PC userů) je: "A proč to tak bylo?", "Čím to bylo, že to tak blblo?". Někdy na tuto otázku existuje fundovaná odpověď, jindy ne. Žel bohu, pro některé existence je tato skutečnost, že při stejných počátečních a vstupních podmínkách můžeme mít širokou množinu výsledku, těžko akceptovatelná.

Reklama

Okolnosti a situace, potažmo i postavy vystupující v následujícím textu jsou smyšlené a jakákoliv podobnost s existujícími osobami je náhodná, či zcela neúmyslná.

Část I - Tam, kam Sovy nelétají

Osobu člověka, kterého zde označuji jako Sova, nemá pro čtenáře PC šťouralových příběhů cenu blíže přibližovat (Z deníčku PC šťourala: Jak jsme pořádali LAN párty, Z deníčku PC šťourala: Láska přes internet, Z deníčku PC šťourala: Jak jsem se stal "Progamerem", Vánoční speciál: Jak šťouralovi ukradli Vánoce, atd.). Jedná se spíše o samorosta, který byl již v poměrně útlém věku vypuzen z rodičovského lůna a všechna čest, protlouká se životem celkem obstojně, i když na něčí možné poměry až trochu svérázně. Ona rázovitost a osobitý roztržitý sovův pohled jsou právě ty jeho nejdůležitější charakteristické vlastnosti. Ale od začátku.

Před cca 8 lety, někdy po maturitě, Sova založil ještě s pár nadšenci firmu. Nezávisle na tom jakou obchodní činností se firma zabývá, začala jejich firma docela slušně prosperovat. Zde se taky váže to "zlaté" období Sovy, kdy si pořídil rodinný domek na klíč (tenkrát ještě společně s Hospodyní verze 1) a mohutný vůz bavorského výrobce. Sovova roztržitost však vedla postupně ke snižování finančních výsledků firmy, výměně Hospodyně verze 1 za poněkud více low-endovější verzi Hospodyně 2 i k prodeji mohutného vozu bavorského výrobce a přesedlání na sice také ještě slušného mladoboleslavského výrobce, nicméně s tím bavorským zcela nesouměřitelného. Sova fakt kupoval někdy hrozné kraviny, spojené zejména s tím, co si kde na internetu přečetl.

To že si pořídil ve své době tu nejnadupanější možnou PC sestavu by bylo celkem srozumitelné. Ani nákup PS2 a později X-Boxu mu nelze mít za zlé. Dá se ještě se skřípotem zubů pochopit, že koupil hospodyni (to byla tenkrát ještě verze 1) koně, kterého dokonce několik dní měl ustájeného ve své garáži, neboť jak sám Sova tvrdil "nemůžu pro něj najít žádnej chlívek tady v okolí". Poté co neposedná kobylka znehodnotila část sádrokartonové příčky v garáži, sovův velocipéd i elektromotor otevírání garážových vrat, stěhovala se z garáže kvapem pryč, stejně tak jako o pár dní později i Hospodyně verze 1 (nebo to bylo obráceně? :-)). Nejkurióznějším Sovovým nákupem však byla stará hasičská nepojízdná tatrovka, kterou zaparkoval v obytné čtvrti přímo před barákem. Zděšené matky s kočárky kvapem objížděli požárnický kolos a tatínkové psali petice místní starostce, co že za trhnutého souseda to mají. Nic naplat bylo sovovo vysvětlování, že tatrovku vzal do zástavy jako protiúčet od jakéhosi spolku dobrovolných hasičů a že se jistě ještě jednou může hodit. Starostka si nakonec odstranění vozu vymohla, což mělo za následek plamenně-žhářskou odpověď: "No jak myslíte!" :-).

Sova se později docela hodně uklidnil (mohla za to Hospodyně verze 3, která byla spíše někde ve výkonnostní až střední hi-end třídě), nechal se od svých firemních společníků slušně vyplatit a zaměstnal se jako jakýsi pochybný obchodní zástupce, konzultant v jedné poměrně velké a známé firmě (další sovovou vlastností, kterou mu všichni záviděli, byla velká výřečnost s kterou se dobře prosazoval na místech, které vyžadovali málo práce a hodně kecání).

Poté co se Sova v novém zaměstnání celkem dobře uvedl a usadil, začal apelovat na mne, že má několik kolegů, kteří jsou co se PC znalostí týče úplně out, ale že mají všichni doma nadupané mašiny, které jim nejdou nebo zlobí, takže by se jim prý dalo "pustit žilou", že nějakých těch pár tisíc rozhodně nepocítí. Šíření osvěty u takového typu lidí není mezi PC šťouraly moc populární. Jednak z toho důvodu, že komunikace s takovýmito lidmi bývá dosti problematická (většinou se jedná o sortu ze "Skupiny 4" - Neuznalá lamka) a že jednou jim poskytnete nějakou službu nebo laskavost a už se jich jen horkotěžko zbavíte. To s sebou nese nebezpečí, že budete čelit nedělním telefonátům v 9:00 ráno: "Mě to zase nefunguje, potřebuji nutně odeslat email s fakturou. Můžete přijet?".

Po naléhání Sovy jsem se tedy uvolil, že tedy se pojedu podívat ke dvou obchodním expertům, jejichž PC tropí doma neplechu. Shodou okolností oba bydleli pohromadě, což mne trochu zarazilo a ještě jednou jsem se Sovy pro jistotu zeptal, jestli nemám být na něco nestandardního předem připraven. Sova odpověděl, že zas tak moc je nezná, ale že nejspíš ne. Vyzbrojen pepřovým sprejem a šťouralským baťohem jsem tedy vyrazil.

Část II - Jeden hot a druhý čehý

Nejmenované pražské sídliště, kde se oba výtečníci údajně zdržovali, jevilo klasické známky komunistické budovatelské éry. Dětské hřiště, teplárna, trafostanice, vlez do kolektoru, nefungující zvonky, poddimenzovaná parkoviště – vše bylo na svém místě. Po trochu krkolomném parkování mezi dvěma vozy s číslovkou „120“ jsem se uvolil zavolat svému kontaktu, jehož označím jako D1.

  • „Ahoj, tak jsem tady před tím barákem“
  • „Ahoj, kde?“
  • „No jak jsme se ráno domlouvali, že se ti přijedu podívat na ty kompy“
  • „Jo, to už jste tady?“ *)
  • „No dole jsem“
  • „Tak pojďte nahoru“
  • „Já nevím přesně, který to je barák, ale je tu zavřeno“
  • „Tam není otevřeno?“

 *) přechod mezi tykáním a vykáním nebyl samoúčelný...

Zde jsem se začínal již velmi zlehka „nasírat“, poněvadž takovéhle přístupy opravdu nemusím. Místo toho, aby byl D1 happy, že někdo se uvolní ze SVÉHO programu a jede se mu podívat na JEHO dílo zkázy, se kterým ho poslali pryč již z několika servisů, že to prý je celé špatné, je D1 překvapen, že jsem byl na místě a navíc jsem si připadal jako obtížný hmyz co ho kvůli něčemu otravuje.

  • „No já nevím, nejlepší bude, když přijedete dolů před vchod“
  • „Ale já nemám klíče, to má kolega“

Už jsem začínal mít plné zuby toho blba a to jsem ho ještě ani neviděl. Měl jsem sto chutí otočit se, naskočit do vozu a jet Sovu nakopat, zkásnout za propálený benzín a provolaný kredit, ovšem v tom se v mobilu ozvalo něco jako „tak moment, už jdu“. To co vyšlo, předčilo mé smělé představy. Ihned jsem si totiž dokázal asociovat stav jeho počítače z jeho chování.

  • „Vy jste tady na ty počítače od pana …… ?“ pozn. Sova
  • „No to jo, vždyť jsme spolu ráno mluvili“
  • „No to byl kolega, máme společný mobil“

Osoba nízkého vzrůstu v nezvykle ledabylých teplákách a triku s křiklavým nápisem „USA“ ve mne nevzbuzovala důvěru obchodníka, kterému se podle Sovy „dá pustit žilou“ a navíc ta věc se společným mobilem. No, ale co. Vyjeli jsme asi do 6. patra a vešli do bytu. Vybavení bytu ostře kontrastovalo se vzhledem jeho nájemníka. První čeho jsem si všiml, bylo masivní domácí kino spolu s koženým gaučem a párem pohodlných křesílek. Repro-bedny byly rozmístěny důvtipně, žel bohu naprosto neúčelně natlačené blíže k levé části obývacího pokoje. Místnost, kterou D1 označil jako pracovnu, lemovaly plakáty sportovních bouráků a polonahých modelek s mezivsunutou mapou Evropy, do které byly vtipně zapíchány barevné špendlíčky o jejichž cíli jsem se raději dále nepídil.

D1 pyšně ukázal na dubový PC stolek se svým aparátem, který na první pohled vypadal vcelku slušně nadupaně. 17“ LCD, černý midi-tower s DVD vypalovačkou, drátová klávesnice, bezdrátová optická myška od Geniusu a ještě jedna, drátová od Geniusu (již zde jsem rozpoznal, že bezdrátové se asi pracovat nechce, tak to D1 elegantně vyřešil druhou krysou).

  • „Dělá to nějaký blbosti, prý jsem chytil nějaký virus“
  • „A co to dělá?“
  • „Nechce to otevírat přílohy u emailu například“ *) „ééémajl“

Letmo jsem překontroloval základní nainstalované aplikace a běžící procesy, přičemž mi D1 s ochotou jeho vlastní nabídl „něco k pití“.

  • „Bude to trvat dlouho? Potřebuji na obchodní schůzku totiž za chvíli!“

I když sestava D1 byla poměrně slušná (Pentium4 2,4GHz/400MHz, 512 DDR, Radeon 9600), byl nešťastný komp zcela zdecimován ve stádiu stupně 3-4.

Pozn. Stupnice zdecimování neuznalou lamkou

1
Žádné patrné známky neuznalé lamky – Clean sheet user

Jedná se o fair-user zásahy, uživatel na operačním systému neparazituje. Operační systém čistý, bez zbytečných procesů po spuštění. Počítač udržovaný.

2
Mírné známky neuznalé lamky – Rectum possibility

Jsou patrné mírné známky nekorektních zásahů, které jsou však pro funkci operačního systému bezpředmětné. Jedná se např. o různé toolbary v IE, zbytečné položky po spuštění, redundantní soubory, apod.

3
Silné a rušivé zásahy do funkce OS – Relic tragedy

Potvrzená přítomnost neuznalé lamky, login začíná zpravidla „Vyskytla se kritická chyba“, zástupci jsou odkazování na „hledající baterku“ a instalace všech možných „doporučených a skvělých“ aplikací a shareware programů je v plné možné míře. Počet nainstalovaných programů hrubě nesedí s počtem aplikací v Přidat/Odebrat programy.

4
Nevratné zásahy neuznalé lamky do OS – Killswitch effect

Zatímco u třídy 3 dokáže neuznalá lamka solidně přežít, neboť tento stav OS se mu jeví jako „normální“, u třídy 4 začíná narušení vadit i jí. Tato fáze se také nazývá „buzení skupiny 4“, tj. neuznalé lamky vyhledávají externí pomoc jak OS vrátit zpět do skupiny 3. Bohužel stupeň zamoření je již velmi pokročilý, jen zřídkakdy se obejde bez reinstalace OS.

5
Přímá spoluúčast na kolapsu – Full shit-loaded user

OS již nestartuje jinam než do nouzového režimu, nebo vůbec. Reinstalace jediným východiskem.

Po restartu systém nabíhal nezvykle dlouho, což vyloudilo na tváři D1 nelichotivý výraz jako „proč jsi to proboha restartoval? Nemám tolik času přece, ne?“. WindowsXP s ironickým Vítejte naběhly do režimu 16-ti barev a rozlišení 640x480. D1 poznamenal něco jako „tohle se občas stávᓠa jal se instalovat ATi Catalyst ovladače, které měl uložené na ploše ve složce „MONITOR“. Jestli teda po každém třetím až čtvrtém restartu řešil problém znovunainstalováním ovladačů, tak to potěš pánbůh.

Dalším, velmi závažným problémem (který se mi v danou chvíli jevil jako naprosto nepodstatný) byla údajná neschopnost počítače pálit DVD, přehrávat filmy z CD („hraje to bez zvuku“ nebo naopak „zvučí to bez obrazu“) a konání jiných warezáckých aktivit („kamarád mi půjčil nějakou střílečku a nejde mi to nainstalovat“).

Když jsem oznámil D1, že zřejmě se „odvšivení“ počítače neobejde bez nějakého výraznějšího zásahu (rozuměj reinstalace woken), počala jím jímat hrůza v předtuše smazaného adresáře kontaktů a doručené/odeslané pošty z Outlooku, což je absolutní totální základ všech správných sales-managerů a key-account officerů. D1 zkoušel najít nějaké alternativní cesty: „A nešlo by třeba……“, „Co kdybychom zkusili kupříkladu……“. Na férovku jsem mu řekl, že to je na nic, jenom pouhé vytloukání klínu klínem a jestli se chce definitivně zbavit problémů, tak jediná možnost spočívá v striktní čisté instalace woken, nastavení blbuvzdorných programů, firewallů a anti-lama-aktivit shieldů. Navíc že si poštu a kontakty z Outlooku lze jednoduše přenést. Do toho se ozval šramot v zámku a vešel spolubydlící označovaný jako D2. „Dobře, že jste tady‘“ pravil s přiblblým úsměvem, neřekl ani „brý den“ a už se jal z futrálu vyndávat notebook.

  • „Kolega mi poslal nějakou grafickou přílohu do prezentace a mě nejde v PowerPointu otevřít“

Je-li Outlook totální a absolutní základ, pak je Powerpoint ještě něco jako totální základní nástavba. Po nastartování OS se na notebooku objevilo něco jako menší varianta systému stolního počítače D1. D2 pak hbitě ukázal v outlooku mail s přílohou (v těle jeho textu jsem jen zahlédl výrazy jako „vole“, „doprdele“, „meeting“, „štěrbinka“, „prezentace“, „zadarmo“ a „oběd“), která končila *.dwg. D2 něco jako AutoCAD vůbec neznal a neustále spouštěl Powerpoint a dožadoval se implementace obrázku do své prezentace s šablonou „výbuch atomové bomby 1“.

Poradil jsem mu, že nejjednodušší bude, když zavolá kolegovi a ten mu vyexportuje obrázek do nějakého pro něj lidštějšího formátu JPEG nebo BMP a pak si může do své prezentace vkládat jak je mu libo. D2 se pak ještě chvíli v koutě pokoušel otevřít autocadový výkres v paintbrushi, leč úspěch to nepřineslo. D2 pak nakonec v poslední instanci sklápěl a odklápěl LCD notebooku (snad aby procvičil tekuté krystalky), aby pak s výrazem „hmm... to je zase expert... když mi neporadí... ten tomu nerozumí asi vůbec...“ odešel do obýváku (předtím stihl ještě důležitý pohled na špendlíkovou mapu Evropy a posunul jeden žlutý špendlík blíže apeninskému poloostrovu) a pustil dunivý house na repro-aparatuře.

D1 posléze tedy svolil k reinstalaci svých XP, přičemž přirozeně ale nemohl v danou chvíli ve své „pracovně“ najít CD. Když jsem demontoval jeho počítač z PC stolku, všiml jsem si rovněž přelepu na CASE, kde bylo označeno garanční upozornění o ztrátě záruky. D1 ale už několikrát označil onu firmu za pochybnou a že tam už „nikdy nic nekoupím, protože vůbec tomu nerozumějí“. Vzpomněl jsem si na Sovu, který mi říkal, že D1 už s jeho kompem několikrát vypakovali, protože tam jezdil se svým CASEm prakticky co týden s roztovidnými problémy typu „moc malý ikonky“, „obrazovka moc tmavá“, „myš je hrozně pomalᓠapod. Není divu, že i profesionální PC technik zřejmě nad ním ztratil svou těžce vydobytou profesionalitu a začal hrát populární hru „kloktání v dešti s blbem“.

Bylo mi jasné to, čeho jsem se obával už v samém počátku. Když to teďka zkompletuji na normální stav, vše nastavím jak mám, bude trvat hrubým odhadem týden až čtrnáct dní, než budu mít D1 zase na krku, který bude chtít zasáhnout v rámci jakési „záruky“, kterou cítí, že má. Předem jsem ho tudíž ještě ve výtahu upozornil, že není v mých silách mu dělat pravidelný PC dozor a hlídat ho kde kliká OK namísto Storno. D1 pak ještě řekl nesmrtelnou větu, přesně charakterizující tuto skupinu: „A čím to tedy může být, že se to takhle po 14 dnech samo zhroutí?“... Odpověď si snad každý dosadí, já jsem v tu chvíli raději řekl: „To víte, Windows“. S tím se D1 spokojil a nenávistně zhanil produkt pana Gatese.

S D1 ani D2 to však ani zdaleka nebylo celé. To že jsem píchl opravdu do masivního vosího hnízda jsem si uvědomil až trochu později. 

Ale to už je jiný příběh…Okolnosti a situace, potažmo i postavy vystupující v následujícím textu jsou smyšlené a jakákoliv podobnost s existujícími osobami je náhodná, či zcela neúmyslná.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama