z-denicku-pc-stourala-muj-soused-zabijak
Zábava Článek Z deníčku PC šťourala: Můj soused zabiják

Z deníčku PC šťourala: Můj soused zabiják

Vopička Ondřej

Vopička Ondřej

29. 10. 2004 00:00 62

Všichni moc dobře víme, že výpočetní technika a záležitosti s ní spojené nefungují vždy zcela podle našich představ. Každému se jistě nejednou stala nějaká příhoda nad níž se ještě doteď pozastavuje (ať už s úsměvem či se zděšením). A jelikož tyto úsměvné historky ke světu osobních počítačů neoddělitelně patří, tak jsme se rozhodli, že se pustíme i do této oblasti a každé páteční odpoledne vám pomůžeme se trochu odreagovat na nadcházející víkend. Berte to tedy s jistou dávkou nadsázky... a ponořte se do příběhů, jež "napsal sám život" :-)

Reklama

Okolnosti a situace, potažmo i postavy vystupující v následujícím textu jsou smyšlené a jakákoliv podobnost s existujícími osobami je náhodná, či zcela neúmyslná :-)

I - Prolog: Třídní rozdělení

V běžícím kolotoči výpočetní techniky (VT) existují celkem čtyři sorty lidí. Hard-core profíci a šťouralové, kteří se zpravidla věnují úzce zaměřené specifikaci své práce, do záležitostí ostatních vstupují jen zřídka a společnost ostatních "skupin" okolo se motajících individuí většinou přehlíží. Hard-core profíci jsou pro širší obec neškodní, což neplatí již tak o druhé skupině. Tou jsou soft-core šťouralové, kteří mají v dané problematice širší záběr (narozdíl od hard-core šťouralů), nic méně merit problému jim často uniká. Mezi takovéto patří zřejmě i PC šťoural, který je prezentován v těchto "deníčcích".

Soft-core šťoural přichází do kontaktu se všemi dalšími skupinami, zejména s těmi, o kterých bude pojednáno. Svých "rádoby" nabytých zkušeností (ve velké většině intuitivním naučením a metodou pokus-omyl) využívají k potírání zlovůle páchané skupinami 3. a 4. (v úzkém měřítku na nich i vydělávají). Soft-core šťouralové jsou nebezpeční jen v případě, setkají-li se s obzvláště vyvinutým jedincem ze skupiny číslo 4, nebo snaží-li fušovat do "řemesla" skupiny číslo 1 (hard-core), což v počátečních fázích mívá účinky spíše negativní. Zatímco lidé ze skupiny č. 3 a 4 jsou definitivně odsouzeni k pobytu v této sortě (výjimečně se mohou zařadit do skupiny 2 - Softcore šťouralové), tak soft-core šťoural může časem postoupit do skupiny č. 1.

Třetí skupina je již velmi nebezpečná jakékoliv VT, její "obyvatelé" se řadí k "lamkám", ovšem budiž jim ke cti, že se nesnaží všemožně páchat zlo a využívají znalostí Soft-core šťouralů ze skupiny 2 ku svému prospěchu. "Uznalá lamka" se tudíž nepouští do procesů, které jsou nad rámec jejich znalostí a v rámci možností si nechá poradit a před vážnějším krokem (upgrade HW, instalace a nastavení složitého SW) raději konzultuje.

Poslední skupina je ohrožení VT prvního stupně. "Neuznalé lamky" mají katalyzační destruktivní efekt na procesy a struktury VT. Zásadně nejdříve řeší problém sami, nebo konzultací s dalšími členy skupiny 4, výjimečně 3. Pro pomoc do skupiny 2 (soft-core šťouralové) volají teprve, je-li dílo zkázy dokončeno, nebo je-li požár již pořádně rozhořen. Bohužel k uhašení požáru musí soft-core šťoural často voli "zbourání" celé stodoly, protože někdy je "žhářství" skupiny 4 tak důkladné, že hašení již nemá žádný efekt a i kdyby, "trámy" stodoly jsou již ztrouchnivělé a požárem ošlehané, že statika nedovolí další dlouhodobé užívání (to však skupina 4 neuznává a argumentuje stylem "známý mi říkal, že stačí udělat...." nebo "Minule jsem udělal .... a stačilo to.."). "Neuznalé lamky" se vyznačují výhodnými koupěmi v obchodech, které mají s VT pramálo společného (hypermarkety), instalacemi zaručených softwarových aplikací (z CDček u časopisů) a třeba i používáním "delete" místo "uninstall". "Neuznalé lamky" se také prezentují značnou nevolí, když přizvou soft-core šťourala k vyřešení jejich problému. Vše chtějí rychle a lépe, zpravidla tak jak to někde slyšeli, že to má fungovat a existovat (od dalších svých soukmenovců). I 4 skupina slouží jako zdroj hmotného zabezpečení pro skupinu 2, nicméně ta je nevyhledává záměrně a zakázky pro skupinu 4 jsou již předem označeny za "problematické".

Skupina 1 Hard-Core šťoural Úzký záběr, vidí na dno problémů, společnost ostatních vyhledává výjimečně. Procento výskytu : 15 %
Skupina 2 Soft-Core šťoural Širší záběr, hlubší, ale ne detailní znalosti Procento výskytu : 30%
Skupina 3 "Uznalá lamka" Uživatelská znalost, nechá si poradit Procento výskytu : 30%
Skupina 4 "Neuznalá lamka" Uživatelská znalost s choutkami skupiny 1, problémy řeší až když vyvstanou Procento výskytu : 25%

II - Těžký život dobrodruha

Poté co se mi podařilo odbýt L rychlým zásahem (viz. Z deníčku PC Šťourala - Dlouhé horké odpoledne) v jeho BIOSu, povypínání desítek programů "po spuštění" a jiných "standardních" procedur, jsem alespoň na chvíli doufal, že o L nějaký čas neuslyším. Můj plán narušila pouze situace s bomba-kšeftem, který mi L dohodil v kanceláři firmy pana C (viz. Z deníčku PC šťourala - Šest medvědů s Cibulkou). Tento pseudo-projekt mne strašil ještě dlouhou dobu v těch nejděsivějších snech a dodnes se mi zdá o hesle "šmoula" a "pirát". Poklidný průběh šťouralova života, který osvěžil další člověk, který se solidně projevil se zájmem o nové PC, vysolil poctivých 16tis, dal nějaké podmínky (syn chce hrát Doom3, bla, bla) a za svůj solventní přístup dostal co chtěl a odešel spokojen, narušil asi po 14 dnech nikdo jiný než L.

L měl tři zásadní informace. Za prvé, že mu nefunguje notebook, za druhé, že dostal od jistého známého pracujícího v jakési pochybné firmě celou PC sestavu a za třetí, což je nejpodstatnější, že už sedí v autě a je na cestě ke mně. Než jsem stačil zatáhnout rolety a vyskočit oknem, již jeho off-road troubil pod mým parapetem. L hodil přes rameno slušivou kabelu, kde se zřejmě ukrýval notebook a zvonil na zvonek s mojí jmenovkou. Nasadil jsem profesionální výraz 2. skupiny a otevřel mu. L je jinak v pohodě, ale když si začne hrát na "šťourala" mám 100 chutí mu provrtat díru do hlavy příklepovou vrtačkou.

L mě poplácal po zádech (asi jako že jsme se dlouho neviděli), chvilku proháněl psa po bytě, až se zadýchal L i pes, který se schoval v koupelně pod vanu (kde prožil menší astmatický šok). L ho chvíli lovil zvonem na zlev a pak se již věnoval jen mně. Z úhledné brašny vypadla kromě notebooku i krabička cigaret a jeden časopis o PC o jehož kvalitě či nekvalitě si myslím své. L hbitě našel článek o internetovém prohlížeči Mozilla, svraštil obočí, zvedl prst a zahrozil směrem k Microsoftu, jak je ten Internet Explorer nebezpečný. Jeho chápání ActiveX prvků bylo sice trochu pokřivené, nicméně raději jsem nereagoval. L se nejdříve zeptal, kde mám elektrickou zásuvku a když jsem se zeptal, zda-li má vybitou baterii nebo co, dostal jsem nesmrtelnou odpověď: "Je nějaká špatná, nejde to, když není v zásuvce. Hned se to vypne". Řekl jsem mu cosi, že ten notebook prakticky ztratil svůj primární smysl, když ho může používat jen v kombinaci s elektrickou sítí, ovšem L ledabyle máchl rukou ve smyslu, že si stejně asi koupí nový.

Notebook byl sice staršího data, jednalo se o nějaký IBM, ale působil vcelku zachovale. První náběh mne upozornil na Celerona 633MHz a 128MB paměti, což mělo vliv uznalého pohledu L, který pokýval hlavou svým typickým výrazem "čumíš, viď?". To už mne překvapilo logo Windows98 a otázka L, jestli si může zapálit. Destrukce operačního systému byla jako vždy téměř dokonalá. LCD displej hrál v krásných 16-ti barvách, plocha byla nezvykle pokřivená a ikony nestandardně nakupeny uprostřed (nevím, ale myslím si, že většina uživatelů má ikony nějak seřazené spíše k levému kraji). Na otázku "Co jsi dělal s tou grafikou?" odpověděl L, že nic, že to všechno samo. To už se objevila chyba v "run32dll" a oznámení Windows o neplatnosti programu a jeho ukončení. Ikony na chvíli zmizely, aby se zase objevily ve své deformované podobě na pracovní ploše. L trval na tom, že mi musí ukázat jak mu nefunguje Word a Excel a jak má rozházené emailové zprávy v Outlooku. Odbyl jsem ho plácnutím přes prsty, které se draly na touchpad, a sám jsem se ujal řízení ukazovatele. Touchpad byl nezvykle pomalý, double click se skoro nedal provést. L poznamenal, že to je normální, že to dělalo vždy.

L byl náramně pobaven, když jsem zvýšil rychlost ukazatele a snížil hodnotu rezervy mezi double-clickem, zejména ho učaroval šašek, který na péru vyletí s krabice, to když se s double-clickem vejde do nastavené prodlevy. L se šašek líbil natolik, že si poznamenal na malý papírek propisovacím perem cestu, jakže se k tomu šaškovi dostane (Ovládací panely, Myš, ...:-)). Grafický adaptér byl detekován jako "Standardní PCI adaptér na neznámém monitoru", to k těm 16-ti barvám. Tvrdošíjné Windows odmítly změnu na 256 barev a zjistit typ adaptéru nebyla taková hračka jak jsem si myslel. Pomohla až chytrá utilitka, zapnutí mého stolního PC, na němž L ocenil rychlost s jakou bootuje a blbě se ptal, proč mu to trvá tak pomalu na notebooku i stolním PC. Měl jsem sto chutí mu říci "protože jsi škudla a vůl, kdybys na všem nešetřil, tak máš taky", ale raději jsem kompromisně prozradil, že mám 4x více operační paměti než L na obou počítačích dohromady. Na internetu jsem vyhledal patřičné ovladače, dalo to fušku, protože firma Trident, nebo co to bylo, na svém supportu již dávno uvrhla typ adaptéru L do zapomnění. Naštěstí existují skvělé stránky typu driverguide.com a ovladač pro W98 se podařilo najít. To už vyvstal další problém, jak přenést 2,2MB na notebook L. Asi 10min jsem hledal 3,5" diskety, kterých jsem se před časem definitivně zbavil. L chytře a podlézavě nabídl funkci propojení počítačů přes síť, což jsem rázně v duchu odmítl s tím, že k tomu se připojit mne nikdy nikdo nedonutí. L jsem pak řekl, že XP a 98 ne-e.

Ovladače jsem byl nakonec stejně nucen vypálit na RW a vnutit je notebooku. Notebook a jeho CD mechanika chvíli zápasily s neschopností rozpoznat CD-RW médium, ovšem dobrá věc se nakonec zdařila. Windows nakonec ovladače vzaly a po restartu se LCD rozsvítilo v poctivé 16-bit barevné hloubce. L lakonicky poznamenal, že takhle to už měl a že se diví, že jsem kvůli tomu musel stahovat něco z internetu. Jeho další problém směřoval do svého poštovního klienta s výmluvným názvem Outlook Express ("autlůůk yksprys").

Z deníčku PC šťourala: Můj soused zabiják
i Zdroj: PCTuning.cz


L in da house (obrázek exkluzivně pro PCt, @2004 by J.C.)

III - Lost in Space

Vstup do Outlooku byl chráněn heslem pro identitu. L hodil letmý pohled, jestli se jako nedívám a vyťukal číslo. Heslo bylo zamítnuto, L se nechápavě zatvářil na hlášení woken. Potichu jsem mu poradil, ať při ťukání čísel drží SHIFT. Na druhý pokus se to povedlo a ani jsem nepoznal, že L vyťukal své rodné číslo :-) V doručené poště pak L demonstroval, že když mu přijde nějaká zpráva, tak "musím to posouvat a hledat, kde to je černý a tučný. Vždycky se mi to řadilo za sebe, teď to je nějaké přeházené. Asi tam mám moc zpráv, budu je muset promazat, nebo přeinstalovat autlůůk". S pocitem bezmocnosti jsem se hluboce napil přiložené minerálky a klikl myší na řazení zpráv podle "Přijato". Zahanbený L se snažil najít nějaký protiargument a deklaroval "ale počkej... dřív jsem měl ty nové zprávy dole a ne nahoře !!". Znovu jsem stejně klikl a L sklapl.

Problém s MS Office byl v jakési knihovně xl8832.dll. Shodou okolností jsem stejný problém před časem řešil, mám dojem, že to je nějaká chyba ve warez verzi (kterou L přirozeně měl) Office2000. Word byl v pohodě akorát "dělá mi to na začátku nějakou tabulku nalevo, kterou tam nechci a písmena jsou moc malý". Vypnul jsem tedy zobrazení navigace a nastavil velikost na 100%. L se snažil zachránit situaci s tím "tohle jsem zkoušel, ale nešlo to", to už jsem mu nevěřil ani slovo. L pohlédl na hodinky, řekl něco, že pospíchá, že mne ještě chce vzít na ten počítač co má doma od kolegy z kanceláře. Řekl jsem, že dneska už nikam, byť mám zážitků na celý život za tu hodinu co tady tvrdneme. L však umí přemlouvat a tak jsem na PC-Čardáši přislíbil účast následující den. Našel jsem na počítači soubor se jménem xl8830.dll, vytvořil kopii a přejmenoval na xl8832.dll. Zpitomělým Windows toto stačilo a excelovské mřížky se již zubily na mne i na L.

L ještě požadoval instalaci prohlížeče Mozilla s tím, že Internet Explorer je nebezpečný. Pro jistotu zapojil kabelem na COM port svůj mobil. To však již bylo nutné restartovat Windows, což L zmámen hot-pluged technologií USB nechápal. Internetové připojení fungovalo kupodivu správně a úvodní domovská stránka vyhledávače svítila na monitoru (znovu jsem zapochyboval o inteligenci řešení notebook + nutnost elektrické sítě + přístup na net přes mobil, ale co...). L zasurfoval v oblíbených na stránku, která se skutečně nezobrazila korektně. Zakázané javascripty dělaly s IE své, nastavil jsem tudíž výchozí nastavení prohlížeče a pokáral L, ať se v tom radši nehrabe. To už L přesvědčen o akutním ohrožení PC Internet explorerem cpal CD z časopisu do mechaniky s výmluvou "dám tam tu Mozillu. Tohle se mi nelíbí" :-)

Další restart jsem L už nedovolil a vykázal ho pryč s tím, že musím ven se psem a že mu s Mozillou stejně nepomůžu, protože to neznám. L taky souhlasil s tím, že pospíchá, v rychlosti zabalil notebook a nechal se vyvést se mnou i psem k autu. Domluvili jsme se, že zajedu zítra (sobota) podívat se na to jeho PC a říci mu co a jak. Návštěva nepřátelského teritoria se mi vůbec nezamlouvala, přece jsem si jen jistější na svém písečku a když "šťouralské" zákroky provádím z domova. To už L mizel v off-roadu v dáli. Oddechl jsem si a pes udělal s radostným zaštěknutím svou potřebu. Večer mi pak přišla SMS: "Ta Mozilla je nějaká divná, musíš se na to taky podívat. Nějak mi vůbec nejdou stránky". S chutí destrukce notebooku, Mozilly, L i jeho příbytku jsem následoval psa a pelášil na záchod s PC časopisem, který L u mne zapomněl. Věci tam byly, že jeden nemusí ani tlačit. Zejména rubrika "Listárna" a řešení "HW zákysník" stály za to. Otázky i odpovědi. Něco mi to připomnělo...

Ale to už je jiný příběh...

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama