COPPA: We all live in America a není to zcela wunderbar | Kapitola 5

Nakonec bych rád poznamenal, že youtubeři, kteří kritizují, že na ně rodiče shazují zodpovědnost za výchovu vlastních dětí, mají do značné míry pravdu. Ano, rodiče by se měli zajímat o to, co jejich děti dělají a jak se dívají na svět. COPPA brání sběru dat o dětech bez souhlasu rodičů, ale ne před obsahem jako takovým – a z faktického, z čistě faktického hlediska je lepší, aby existoval obsah vhodný pro děti a jeho tvůrci za něj byli adekvátně placeni. Jinak zbude jen obsah pro dospělé, a to nebude úplně príma.

A ještě jednu úvahu na závěr – o tom, zda vůbec dává smysl vytvářet izolovaný a pozitivní svět pro děti. Dnes se razí teze, že svět je pěkné a sluníčkové místo. S tím přišla pozitivní psychologie, která od 60. let 20. století razí ideu, že vše je hezké, mělo by se odměňovat ne za výkon ale za účast, v dětech by se mělo posilovat sebevědomí a že místo toho, aby byly hnány výkonově vpřed a strašeny možným selháním, budou přede všemi nebezpečenstvími chráněny. To vytvořilo „snowflake generation“, kterou urazí kde co, žádá pro sebe „safe spaces“ a nakonec je deprimována, protože realita nefunguje tak, jak jim bylo vykládáno. V práci nebudou nakonec všichni šéfy, musí se soutěžit, selhání je stále selhání. Tahle výchova vás ale neochrání před riziky života, protože na ně stejně narazíte.

Hodně se to projevuje v pohádkách. Pozitivní vychovávatelé cenzurují a překopávají klasické pohádky, jak ukazuje klasická scéna z Desperate Housewives. Lynette se tam směje progresivní mamince, která odmítá zabití vlka na konci Červené Karkulky (Red Riding Hood), protože to dává „špatnou zprávu o chování ke zvířatům“.

Jenomže víte co? S Červenou Karkulkou se to má tak, že už přes ni přejela jiná generace pozitivních osob. V původní verzi Červené Karkulky od Charlese Perraulta z roku 1675 nepřijde žádný myslivec, aby Karkulku a babičku zachránil. Ne, prostě Karkulku sežere a je konec. Aby nebylo mýlky, následuje po Perraultově verzi básnička, která zcela polopaticky vysvětluje, o čem je ponaučení této pohádky (v překladu Františka Hrubína):

Ano, Charles Perrault nám nenechal žádný psychoanalytický rébus k rozuzlení, je to jednoduché, jasné a úderné varování „Nevěř cizím, namluv s nimi, nic jim neříkej a nikam s nimi nechoď.“ Toto úderné sdělení už jemnocitné duše jednou proměnily na verzi, kde se zjeví myslivec ex machina a zcela nelogicky všechny spasí, nad čímž se podivoval již Cimrman. Úplně jasné varování se poprvé změnilo na nuceně dobrý příběh, který další generace progresivních matek doráží a mění na úplný nesmysl, dokonce zcela otáčí logiku příběhu, kde místo varování dostáváme informaci, že to, že je někdo zlý, znamená jen to, že ho něco trápí.

Nezávisle na tom, jak moc chceme přetřít realitu narůžovo, je ale svět takový, jaký je. Necenzurovaný internet zobrazuje nečesanou realitu plnou divných lidí, lidí, kteří vám chtějí stůj co stůj něco prodat, zneužít vás anebo vám ublížit. Realitu, kde byste si měli dávat pozor na to co komu říkáte, koho sledujete a měli poslouchat rodiče, kteří vám dávají varování. A přesně tohle je to, co „drsná“ Perraultova verze Karkulky říkala už v 17. století: Děti donekonečna chránit nelze, musí se nakonec naučit chodit po lese samy!