MotoGP 18 – výzva pro příznivce jedné stopy
Seznam kapitol
Vzpomenete si někdo na jméno Garry McCoy? Nikdy se nestal motocyklovým mistrem světa, nikdy se k titulu ani nepřiblížil, přesto mě svým stylem projíždění zatáček, při němž zabral místo za dvě motorky, naprosto nadchnul. Chcete v motoGP 18 taky jezdit jako McCoy? No tak to máte smůlu.
Já a motorky
Můj vztah k motorkám je velmi vlažný. Od nervního fanatika na pokraji infarktu, ve kterého se proměňuji při každičkém závodu formule 1, by takhle chladné vnímání vrcholu jednostopých vozidel čekal asi málokdo. Nebylo tomu tak vždy. Jako prcek jsem s velkým respektem obcházek kolem dědovy oranžové Jawy 250. Líbil se mi tátův Mustang (takový vizuálně dospělejší pionýr) a v nějakých dvanácti letech jsem na něm začal konečně pomalinku a vcelku opatrně jezdit. O nějaký rok nebo dva později jsme s bratrancem u babičky a dědy (ten co měl Jawu) vytáhli strejdova pionýra. Strýc vždy byl, je a i bude velkým kutilem. Dnes bychom však řekli, že byl především příznivcem extrémního tuningu. Odřezal z pionýra vše zbytné a jal se do jeho předělávání ve stylu motokrosového stroje. Výsledek nebyl tak strašný, jak by se snad mohlo zdát, ale téhle „mašině“ také pár detailů chybělo. To, že nešla nastartovat pákou, to by nevadilo. To, že zadní brzda nefungovala vůbec a přední špatně, to také nevadilo. Ale že pekelný stroj neměl funkční spojku, to už vadilo poněkud více. I když ono stačilo trochu zabrat a kvalt jste tam kopli i takříkajíc přes zuby.
Autor: lukfa – http://jawagallery.net/?page=click&jm=dvepade_old&url=Jawa_250_typ_353_100, CC BY-SA 3.0, Odkaz
Jednoho krásného prázdninového dne (to mi bylo tak čtrnáct let) si takhle řídím našeho zapůjčeného pekelníka, bratranec sedí na zadním sedadle, kopnu tam trojku, přidám plyn…a dopr!@#$%. Plyn se naprosto nepochopitelně zasekl v poloze pro vzlet. Chvíli přemýšlím, co s tím, motorka zrychluje, zkouším vykopnout kvalt, ale dokud motor táhne, tak to nejde. Mašina se po dalších pár metrech odrazí o kamen, zvedá se na zadek a my s bratrancem letíme do prachu. Motorka mi končí na noze, bratranec se válí někde kolem a úpí, že má grandiózně zedřené nohy. A já si můžu tuhle legraci připomenout kdykoliv, kdy se mrknu na frajerské jizvy na mé pravé ruce a boku.
No a od té doby jsem už na motorové jednostopé vozidlo nikdy nesedl. Přesto přemýšlím, že svou fobii překonám a na sajdkáře BMW R75 jednoho dne vyrazím směr Stalingrad :).
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
