Apple III: nešťastný neúspěch společnosti Apple | Kapitola 4

Největší zrada ovšem spočívala v tom, co bylo výše naznačeno. V Apple prostě nevěděli, jak se vyrovnat s kompatibilitou s Apple II, a proto zvolili to asi nejhorší možné řešení. Na jedné straně po hardwarové stránce byl počítač připraven na to, aby kompatibilní byl. To v této době znamenalo především volbu osmibitového mikroprocesoru MOS6502, který byl sice nataktován na dvojnásobek oproti předchůdci, ale v této době už zastarával. Ano, objevil se i později v dalších osmibitových počítačích, ale Apple III měl být prémiovým produktem do kanceláří. Použity byly i stejné sloty, jako v Apple II, což opět znemožnilo radikální inovaci.

Kdyby však aspoň ta emulace byla dotažena k dokonalosti, mohla historie vypadat jinak. Jenže management firmy se poněkud pozdě polekal a rozhodl, že Apple III vlastně zas tak kompatibilní být nemá. Proto se emulace striktně omezila na základní konfiguraci Apple II, bez rozšiřujících grafických či jiných karet a bez rozšířené paměti. Ba dokonce, hardware Apple III byl obohacen o čipy, které onu emulaci omezovaly! A tak, ačkoliv by samozřejmě neměl být problém udělat emulační mód nejen plně kompatibilní, ale umožňující přístup k rozšířeným možnostem nového počítače, právě to se nestalo.

Problém byl v tom, že onen holý Apple II nikdo v té době v základní sestavě nepoužíval. Šlo o jedinou skutečně konfigurovatelnou platformu a uživatelé toho bohatě využívali. Většina náročnějších aplikacích na tom základu vůbec nešla spustit, případně fungovala jen omezeně. Mohlo se tak docela dobře stát, že jste prodali svůj vymazlený Apple II se všemi kartami, koupili horkou novinku Apple III a následně zjistili, že je mnohem méně použitelná.

K tomu se přidal i nedostatek softwaru. První půlrok byly k dispozici celé tři programy, které ještě ke všemu nevynikaly stabilitou.  Později se situace sice částečně zlepšila, ale opravdu jen částečně. Platforma se nikdy nemohla ani v nejmenším srovnávat v nabídce dostupných aplikací s konkurencí.