Konzole versus PC Master Race: Blíží se rozuzlení? | Kapitola 5
Seznam kapitol
Pro spoustu lidí jsou války mezi konzolisty a „PC Master Race“ otázkou vrcholné vášně. Prožil jsem spousty podobných konfliktů a klasické „PC vs. PlayStation“ bylo pouze epizodou mezi konflikty „Commodore vs Atari“, „Amiga vs. PC“, „Sega vs. Nintendo“ a další. Možná to už bude jiné, nové konzole se svým konceptem PC už značně blíží.
Bizarní problémy s kompatibilitou byly na PC velmi malým problémem, hry byly rozsáhle zpětně kompatibilní, změna přišla až s odstraněním podpory DOSu z Windows. Proč Microsoft nedodal s Windows automaticky emulátor á la DOSBox opravdu nechápu. Možná to souvisí s tím, že retro trh není pro prodejce trh a že je vůbec netrápí, že si s novým systémem musíte koupit i nové hry. Podstatně více se řeší problémy s kompatibilitou směrem dopředu, kdy změny hardware a OS znemožní hrát relativně nové tituly. To byl velký problém u her distribuovaných na fyzických médiích, ale nebyl to problém exkluzivní pro konzole. I u PC se hry musely často „poladit“ (díky rozsáhlé podpoře zpětné kompatibility u Windows to většinou šlo snadno) a rovněž i Amiga měla velké problémy s různými konfiguracemi hardwaru a OS, což uvidíte i v emulátorech, kde si pro konkrétní hry musíte nastavovat specifické kombinace Kickstartu a hardwaru. Většina podobných problémů ale vzala za své s online distribucí patchů, kdy vám pravidelně přitékají updaty, které většinou problémy automaticky řeší (ale někdy taky přivezou nové).
Zcela jiná otázka je upgradování hardwaru. U PC je výměna hardwaru v rámci jedné generace obvykle brnkačka, i když mezi generacemi je modularita spíš hypotetická. U té samé generace ale můžete systém snadno vylepšovat, což u domácích počítačů už tak jednoduché nebylo. Amiga například podporovala akcelerační karty, které dovolovaly masivní navýšení výkonu u aplikací, které pro ně byly přizpůsobené. V řadě případů to ale zadělalo na docela velké problémy – mnoho populárních akcelerátorů Blizzard vyčuhovalo z běžných Amig ven, bylo velmi horkých a i když to fungovalo, hry musely nezřídka obcházet limity hostitelské platformy tak značně, že původní počítač sloužil víceméně jenom pro vstupy, výstupy a zobrazování. Fyzické problémy s hardwarem se daly vyřešit montáží do věže á la PC, problémy se softwarem a menší trh způsobily, že pro akcelerovaný systém vznikalo významně méně her než pro původní platformu.
U konzolí bylo podobné vylepšování vyloučené, protože jedna věc je, že se informovanému uživateli Blizzard přivaří k pracovnímu stolu a jiná věc je, že vyčnívající komponenty uškvaří děti civilistům, kteří o počítačích neví nic. S modularitou konzolového hardwaru značně experimentovala Sega, které se podařilo vyrobit tolik rozšíření pro Segu Genesis (1989), že jejich výsledná sestava vypadala skutečně monstrózně. Na Wikipedii vidíme obrázek sestavy vzniklé kombinací Segy Genesis 2 nasazené na Segu CD2 a doplněné akceleračním modulem Sega 32X. Tento úletový setup, v neinformovaném pozorovateli vyvolávající dojem, že vidí mimozemský dron, je dokonalým příkladem toho, proč vývojáři myšlenku upgradovatelných konzolí opustili – je to mechanicky složité, potenciálně nespolehlivé, pro hráče drahé a pro vývojáře jde o malou cílovku.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
