Cenzura, regulace: staré zbraně proti novému nebezpečí? | Kapitola 2
Seznam kapitol
V Londýně proběhl další islamistický útok – a přišlo další volání politiků po regulaci internetu – líhně extrémistů, teroristů a vůbec kořenu všeho zla. Lidi si tam píšou co chtějí, čtou si co chtějí, nahrávají a dívají se na co chtějí – a to je podle řady politiků právě jádro problému. Neuvědomují si, jaké lekce nám o cenzuře, propagandě a svobodě slova dalo 20. století.
Zdá se tedy logické, že by stát měl definovat to, co je povolené a co je zakázané. Problém je v tom, že každý stát má zcela jinou představu o tom, co je společensky přípustné a co ne. Někde stačí, když nepodrýváte socialistický systém, jinde nesmíte urážet ostatní projevy ateismu, další státy cítí potřebu zakázat přístup k čemukoliv, co samy regionálně nekontrolují.
Jak jsem již několikrát poznamenal, jsem fanatikem svobody slova a nesouhlasím s jakýmkoliv omezováním. Největší problém je podle mě v tom, že jakmile se jednou zavedou kontroly, je možné je velmi rychle upravovat podle toho, co se zrovna hodí. A změna toho, co se zrovna hodí, může přijít rychleji, než stihnete říct „1984“.
O tom se přesvědčili v poslední době například obyvatelé Spojených arabských emirátů (SAE), kteří byli tento týden jasně postaveni do latě, pokud jde o postoje vůči Kataru, jenž byl označen jako nepřítel. „Generální prokurátor Hamad Sajf Šamsí uvedl, že vyjadřování sympatií vůči Kataru na sociálních sítích bude považováno za kybernetický zločin a bude trestné. Hrozit za něj bude tři až 15 let vězení nebo minimálně pokuta v přepočtu asi 140 tisíc dolarů (zhruba 3,2 milionu korun).“
Patnáct let za vyjádření názoru je vcelku pálka, že? Problém s cenzurou a kontrolou internetu je v tom, že státní kontrola nad internetem znamená možnost prosazovat státní vůli v oblasti ideologie. Je úplně jedno, s jakým úmyslem začnete cenzuru provozovat, nikdy to neskončí dobře. V okamžiku, kdy byť jen teoreticky umožníte kontrolu názorů populace, vždycky se objeví někdo, kdo se veřejnosti rozhodne injektovat svoje názory. Anebo prosazovat sebevíce šílené zákony, týkající se „zločinu myšlenkou“ (thoughtcrime).
Nemusíme ani žít v Thajsku, kde za vyjádření názoru můžete dostat 35 let, jak se stalo přednedávnem. Důležité je to, že vláda takové technické mechanismy má a umí je využívat. Jak praví článek: „Vojenská vláda od chvíle, kdy se před třemi lety chopila moci, zpřísnila kybernetickou bezpečnost a cenzuru internetu.“
Urážka majestátu je ohrožením moci, může někdo namítnout. A takové názory je třeba vyhledávat a postihovat! Každý režim měl nějakou formu tajné policie, která kontrolovala potenciální rebely – a stabilita systému nezřídka závisela na schopnosti podobné služby neutralizovat rizika. Přísnější kontrola garantovala stabilitu systému: Moje generace si ještě pamatuje sovětské filmy, zobrazující carskou tajnou službu Ochranka, která vypadala v socialistických filmech poněkud komicky. Bolševická Čeka byla v likvidaci státních nepřítel podstatně důslednější, jak ukazuje ruský film Čekist (1992) – a etablovala komunistickou totalitu mnohem efektivněji, než carská tajná služba. Ostatně ve filmu Stalin (1992) si staří komunisté Stalinovi stěžují, že carská Ochranka byla vůči nim ve své době ohleduplná!
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
