Odkud připlula Modrá velryba aneb tipy pro naši policii sesbírané | Kapitola 4

Proč tu vyjmenovávám nekončící seznamy filmových thrillerů z minulosti? Proč s tím ztrácím čas? Protože KAŽDÝ JEDEN Z NICH DÁVÁ VĚTŠÍ SMYSL, NEŽ MODRÁ VELRYBA. Každý je logičtější a jeho hlavní hrdina má smysluplnější motivaci, než „pojďme vstávat o půl páté ráno, poškozovat se a nakonec se zabít“. Někteří z hrdinů jmenovaných thrillerů touží po vzrušení, většinou jdou po penězích, najdeme tam erotickou motivaci, touhu po poznání a tak dále – ale nic se ani vzdáleně nepodobá té kravině, kterou popisují média.

Jediné, co tahle pitomost trochu připomíná, jsou japonské thrillery Kairo (2001) a Suicide Club (2001). Jenže Japonci a jejich motivace se nepočítají, Japonci jsou na palici.

Jukio Mišima, slavný japonský avantgardní spisovatel s homosexuální orientací a fašistickými sklony, spáchal v roce 1970 seppuku poté, co se mu nepovedlo unést generála a zosnovat státní převrat, který by obnovil lesk japonského císařství. Mitsujasu Maeno, herec a pornoherec, se rozhodl provést letecký kamikaze útok na dům pravicového lídra Jošio Kodamy, protože se ukázalo, že Kodama je zkorumpovaný. Zásah domu Piperem Cherokee se povedl, Maeno při sebevražedném útoku zemřel, plánovaná oběť ale přežila.

Ano, u takového národa možná dává smysl „hra“, která vás nutí do sebe řezat, mít deprese, vstávat v noci a nakonec se zabít. Možná. U nikoho jiného to smysl nedává. Zvláště ne u mládeže, která je ráda, že se ráno vyhrabe z postele do školy. Padesát úkolů Modré velryby, tak jak je uvedly například Krajské listy, ukazují, že i kdyby se Modrá velryba zfilmovala, nebyl by to žádný valný úspěch, jelikož jde v podstatě pouze o hororový maraton kombinovaný se sebepoškozováním. To je „zábava“, vedle které exceluje i jinak tragický Feardotcom (2002).