Windows Game Mode: Hry se vrací zpět k hardwaru | Kapitola 2

Existuje mnoho modelů operačních systémů, od monolitických, které zajišťují všechny funkce a samy běží ve zvláštním, privilegovaném režimu, po mikrokernelové, kde základní mikrokernel řídí i procesy operačního systému, jako by byly normální procesy a dokáže se zotavit v případě, že se tyto procesy zhroutí. Každý model operačního systému má svoje plusy a mínusy a liší se podle toho, jak moc chcete, aby byly odolné proti chybám a byly schopny samostatného zotavení. Absolutní schopnost detekce chyb a zotavení se chcete například u kosmických sond, za kterými si prostě nezajdete deset astronomických jednotek daleko, abyste do nich strčili kabel a restartovali je, tam potřebujete, aby stále reagovaly na příkaz, který je vždy dokáže bezpečně restartovat.

Nevýhodou velmi bezpečných operačních systémů je jejich velká hardwarová režie a fakt, že musí mít zvláštní postavení nad normálními aplikacemi. U velkých počítačů není problém navýšení výkonu a u počítačů letících vesmírem zase robustnost potřebujete – tam není co řešit. Pak tu ale máme domácí počítače a herní konzole, které není problém v případě nutnosti vypnout a zase zapnout – a u nich chcete naopak maximální výkon na daném hardwaru a hlavně konzistentní prostředí, kde hry běží předvídatelným, stabilním způsobem.

V případě multitaskingu nevíte, co v počítači jede za procesy a co mohou způsobit. Tak například máte spuštěnou diskovou utilitu, která kontroluje disk, jenž vám selhává. To se může projevit tak, že kontrolér disku se odmlčuje na dlouhou dobu – a pokud na to není software stavěný, může se při čekání na reakci odmlčet spolu s ním. Operační systém se pak musí rozhodnout, jak přesně rozdělí procesorový čas mezi proces, který možná přestal reagovat a hru, která žádá maximum výkonu.

Tohle se stane snadno, pamatuji případ, kdy stačilo z DVD mechaniky vytáhnout napájení. Protože na SATA kabelu byla detekována mechanika, která ale nereagovala na příkazy, diskový subsystém se ji opakovaně pokoušel nastartovat, což způsobovalo měřitelné (a viditelné) výkonové poklesy ve hře. Problém je v tom, že hra neví, jaké procesy na pozadí běží a ani operační systém neví, proč ty procesy, které systém zasekávají, vlastně systém zasekávají.

V minulosti byla situace jednodušší. Osmibity byly až na výjimky stavěné tak, aby na nich běžela jedna úloha – a zabudovaná ROM, tedy „operační systém“, sloužila pouze ke startu počítače. Typicky dělala to, že otestovala přítomnost ROM modulu, pokud se našel, nastartovala se aplikace z něj. Pokud se ROM modul nenašel, systém si osahal všechna připojená zařízení, jako diskety a další mechaniky (RAM disky...) - a pokud se tam našlo něco rozumného, opět se to nastartovalo podle pravidel odpovídajících danému zařízení.

Pokud se nenašlo nic rozumného, počítač přešel do zabudovaného programu, což mohl být interpret BASICu, FORTHu, textový editor anebo třeba osmibitová verze Office v podobě programu „tři v jednom“ - texťák, spreadsheet a databáze. Anebo třeba spustil zabudovanou hru.