1983: Jak piráti a nelicencovaní výrobci málem zničili trh her | Kapitola 5
Seznam kapitol
Zdá se, že odpověď na roli pirátů v dějinách je jednoduchá: Škodí trhu a ničí platformy. Ve skutečnosti ale existuje celá řada forem pirátství – nejen domácí, ale i komerční – které mají velmi komplexní dopady. A není zajímavější příklad než úpadek kdysi fenomenálního Atari a nástup Nintenda v polovině 80. let.
Jedním z velmi významných faktorů propadu videoherního trhu v roce 1983 byla i přítomnost mnoha nelicencovaných vydavatelů, kteří chrlili nekvalitní hry anebo přímo rebrandovali už existující tituly. Svým způsobem šlo o nejpokročilejší formu pirátství, protože se buď předělávaly existující tituly anebo se na trh uváděly velmi levně vyrobené kusy, které se prodávaly za ceny srovnatelné s kvalitními hrami. Atari mělo určitou dobu pocit, že záplava her pro Atari 2600 nevadí, ba právě naopak, mohou se chlubit tím, kolik mají her. Problém byl ale v tom, že jen pár titulů za to stálo, většina byla odpad a ty kvalitní tituly se v odpadu ztrácely. Drtivá většina z „tisíců“ her pro Atari 2600 nestojí za nic, jenom to platformu poškodilo.
Problému s mizernou kvalitou si povšimlo i Nintendo, které od roku 1983 v Japonsku prodávalo Famicom, Family Computer. Protože na Západě probíhal boom domácích počítačů, zamýšlelo Nintendo původně uvést počítačovou verzi Famicomu – měla opravdovou klávesnici a periferie.
By Russell Bernice and Chris Donlan ("Doonvas"), CC BY 2.0, Link
To už byl ale rok 1985 a osmibitový počítač vypadal vedle nastupující druhé generace osmibitů a první generace šestnáctibitů zastarale. Nintendo se proto rozhodlo stroj uvést jako konzervativní konzoli v provedení připomínajícím spíše VHS přehrávač a navíc změnilo jméno z Family Computer na Nintendo Entertainment System (NES), aby zdůraznilo, že jde o zábavní zařízení. Volba to byla šťastná, konzole byla jednoduchá, měla kvalitní konstrukci – až na gamepady, které byly hranaté a jednoduše nepříliš pohodlné.
Japonci byli varováni, že trh s konzolemi přestal v Severní Americe prakticky existovat, ale oni se rozhodli neudělat stejnou chybu jako Atari. Drželi systém licencování, kdy si za prvé vybírali, zda danou hru na své platformě povolí a za druhé v jakém počtu se budou cartridge vyrábět. Zachovali si striktní kontrolu nad nabídkou her a to mělo jeden praktický dopad: Uživatelé NESu věděli, že hry pro konzoli budou kvalitní. Mohli mít ke hrám pro NES důvěru, což byl naprosto zásadní moment.
Nintendo zabudovalo do NESu ochranu, autentifikační čip 10NES, který ověřoval jednak to, zda je cartridge s hrou licencovaná, ale taky zda je cartridge určená pro danou oblast. Bez čipu nebylo možné neautorizované cartridge spustit, nelicencovaní výrobci software a piráti nemohli svoje kopie šířit, fungovalo to i jako regionální ochrana. Samozřejmě, velmi rychle vzniklo několik technik jak ochranu obejít, Nintendo ale svůj čip stále vylepšovalo. Nakonec se ukázalo, že pro piráty nejlepší je konzoli si nechat upravit a od čipu 10NES přerušit spoj způsobující cyklický reset konzole, takže i když cartridge autentická nebyla, hrát se dalo. Nebylo to ale jednoduché a znamenalo to ztrátu záruky na hardware.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
