Jak nám Facebook ničí demokracii | Kapitola 3
Seznam kapitol
Facebook a sociální sítě považuji obecně za špatnou věc. Lidé dobrovolně ve svém volném čase sestavují globální sociogram a nechají se profilovat buď pro účely soukromé anebo státní. Dnes však udiveně zjišťuji, že elitám svobodného světa začíná vadit i to, že na sebe lidi dobrovolně práskají, co si vlastně myslí – a cítí potřebu to glosovat.
Tabery nám vysvětluje, že není podstatné to, co Zeman opravdu řekl, ale jak to máme správně pochopit, přičemž od toho, jak to správně pochopit, tu máme přece odborníky, jako je třeba on sám. K čemu je záznam reality, když máte někoho, kdo vám to umí správně vyložit? Skutečná pointa celého článku je v tom, že se s příchodem sociálních sítí stalo cosi strašného a místo správného čtení Písma interpretovaného řádně vysvěcenými kněžími si dnes Bibli může číst každý a vykládat si ji po svém, což je špatně. Špatně je to hlavně proto, že by to neškolenec mohl pochopit nesprávně, což se asi stane, protože na pravdu má patent jen ten, kdo je k tomu řádně vyškolen a je tedy na pravdu odborníkem.
Tuto část článku musím citovat celou, protože je jednoduše fantastická.
„V tradičních demokraciích se v podobně vyhrocených časech, jaké zrovna prožíváme, přistupovalo k problémům tak, že se o nich vedla politická, odborná, ale i laická debata. Především skrz média, případně na mítincích s občany. Veřejnost věděla, která média jsou seriózní a která bulvární, tedy kde mohou číst či sledovat kvalitní rozbor událostí a kde jen senzační přehled. Pustit do médií cílenou lež bylo možné, ale mělo to své důsledky. Pro dané médium znamenala dezinformace ztrátu prestiže a důvěryhodnosti – a tudíž i čtenářů, protože se vždy našlo dost konkurenčních titulů, které se snažily dokázat, jak to bylo doopravdy. A na úrovni politiky se stejným způsobem navzájem hlídaly vláda a opozice. Pravidla hry byla poměrně přehledná.“
Pravda je ta, že teprve s příchodem relativně svobodné společnosti začala na významu narůstat moderní propaganda, která ve 20. století dospěla k doslova obludným rozměrům. V autoritářské společnosti moc propagandy nepotřebujete, poddaným nařídíte co chcete – a aby byli ujištěni o vaší velké moci, stačí postavit nějaký dostatečně vysoký penisoidní architektonický objekt, který už z dálky demonstruje vaši autoritu.
Teprve v okamžiku, kdy se poznání začalo demokratizovat, tedy s příchodem povinného všeobecného vzdělání a s příchodem větší míry svobody, začalo být opravdu důležité vést opravdovou propagandu a naprogramovat občany tak, aby dobrovolně přijali tvrzení establishmentu. Lež se stala úplně běžnou součástí mainstreamové novinařiny – a to nejenom nacistické či komunistické, ale také republikánské a demokratické.
Klasickým příkladem je evoluce propagandy za První světové války. Bez velké nadsázky se dá říci, že právě propaganda ve francouzském, anglickém a později americkém tisku dokázala nažhavit ochotu národů Dohody k pokračování války. Propaganda Centrálních mocností byla divně nasládle melodramatická, zatímco propaganda Dohody byla drastická a účinná. Přeháněla válečné zločiny, démonizovala nepřátele a dostala obyvatelstvo zemí Dohody do takového varu, že už nebylo možné najít kompromisní politické řešení konfliktu.
Propaganda byla i nadále masivně rozvíjena všemi státy – nejen komunisty a nacisty, extrémně účinná byla i v Americe. Naprosto skvělé jsou protinacistické filmy od Disneyho, fascinující je též rodinný film „Bombers B-52“ od Warner Bros z roku 1957, který popisuje nutnost vyvážit milostný život a odpovědnost za správnou funkci nových nosičů vodíkových pum dlouhého doletu.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
