Jak nám Facebook ničí demokracii | Kapitola 2
Seznam kapitol
Facebook a sociální sítě považuji obecně za špatnou věc. Lidé dobrovolně ve svém volném čase sestavují globální sociogram a nechají se profilovat buď pro účely soukromé anebo státní. Dnes však udiveně zjišťuji, že elitám svobodného světa začíná vadit i to, že na sebe lidi dobrovolně práskají, co si vlastně myslí – a cítí potřebu to glosovat.
Podstata problému je v tom, že moderní služby si vás naprofilují a pokouší se vám podsunovat ty informace, o kterých si myslí, že vás zajímají. Cílem Facebooku není ani nacifikace, ani islamizace Evropy, cílem je, aby uživatel co nejdéle zůstal u služby, rozklikával co nejvíce příspěvků a viděl co nejvíce reklam a sponzorovaného obsahu. Více sponzorovaného obsahu + více reklam = více reklamních peněz do kasičky. Sociální sítě jsou myšlenka Webu 2.0 dotažená do extrému: Uživatele si budou dělat obsah sami a my je budeme kasírovat peníze za shlédnutou reklamu.
S tím, jak Facebook neustále omezuje organický reach příspěvků a jak je stále nutnější „sponzorovat příspěvky“, aby je někdo četl, je stále více vidět, o co tu odpočátku šlo. Konečným cílem Facebooku je to, že přetáhne všechny uživatele webu a všechny business stránky budou za své příspěvky platit, protože jejich organický reach bude prakticky nulový. V tu chvíli se sociální síť změní na výnosnější podnik než saúdské ropné pole Ghawar. Je to zkrátka mnohem jednodušší věc, než se zdá. Tedy až na tu část, o které se nemluví, ale o tom mluvil už Snowden, a o něm se už také nemluví.
Ano, sociální sítě zkreslují realitu a není dobré je používat jako jediný zdroj informací. Rovněž se na nich vyskytuje spousta pitomců, kteří si uvolňují svoje frustrace, jak se dělo na internetu od jeho založení. Nutno podotknout, že v případě Facebooku musí jít o absolutní hlupáky, protože vše, co tam napíšou, je archivované a navíc si vás sociální síť dokáže zařadit do sociogramu i jen podle rudimentárních náznaků. Schopnost Facebooku odhadnout, kdo jsou vaši přátelé, je skutečně děsivá. Rozhodně nejde o nástroj na přípravu revoluce, ale o nástroj, který dokáže propukající revoltu zmapovat a identifikovat rebely.
Pozoruhodné ale není jen to, jak autor chápe funkci sociálních sítí, zajímavé je to, jak vedle nich glorifikuje tradiční kvalitní novinařinu, která má vést zmatený dav uživatelů správným směrem. Jak vidí v sociálních sítích potenciál pozitivní či negativní, kdy ten pozitivní je ten, jako když třeba v Turecku lidé organizovali demonstrace proti vládě, která je rozháněla policií anebo negativní, jako je ten, když třeba v Německu lidé organizovali demonstrace proti vládě, která je rozháněla policií.
Autor kritizuje sociální média, která šíří hoaxy, ale vynechává ty okamžiky, kdy se po nich šířila pravda, kterou oficiální média popírala, obvykle do okamžiku, když už to dál vážně nešlo. Kupodivu nekritizuje ty hoaxy, které šířila oficiální média a že jde o hoaxy přiznala teprve v okamžiku, když už to dál vážně nešlo. Dokonce stále obhajuje kreativní interpretaci výroku Miloše Zemana o kalašnikovu – a to přesto, že existuje originální nahrávka, ze které si každý může vytvořit vlastní názor na to, co to vlastně řekl.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
