Mládí Billa Gatese, aneb kterak Bill k počítačům přišel | Kapitola 6
Seznam kapitol
Ať už je nám Bill Gates sympatický, či ne, nelze mu upřít velice důležitou roli v mikropočítačové revoluci. Jasně, lidé jsou nahraditelní a dá se předpokládat, že kdyby se jí z nějakého důvodu neujmul právě Gates, objevili by se jiní. Možná by historie byla i výrazně lepší. Gates však byl v pravý okamžik na správném místě.
Na podzim roku 1973 uvítala Billa Gatese Harvardská univerzita. Allen jej varoval, že na Harvardu se bude muset smířit s tím, že už nebude nejlepší. Gates to ale viděl jinak. Později prohlásil, že se na Harvard přihlásil proto, aby se setkal s moudřejšími, než je on sám – a odešel zklamaný. Zní to neskutečně nafoukaně, ale on prostě BYL dobrý. Fakt dost dobrý, a to nejen v technických předmětech. Například zkoušku z řecké literatury zvládl udělat za dvojku – navzdory menšímu hendikepu, že při ní usnul…
Kromě počítačů neměl na Harvardu mnoho zálib, jedinou skutečnou vášní se pro něj stal poker. Stal se členem rozsáhlého harvardského klanu hráčů pokeru a vypracoval si metodický postup zjišťování charakterů svých protihráčů, no a pomocí rozsáhlého riskování a blufování se mu obvykle podařilo vyhrávat. Jediný způsob, jak jej dokonale převézt, znamenal potlačit svůj charakter a chovat se proti svému přesvědčení. Na takovou radikální změnu předpokladů obvykle nedokázal odpovědět. Gatesova proslulost při hraní pokeru jej svedla dohromady se Stevem Balmerem. Tohoto studenta aplikované matematiky zajímalo, co je to za novou pokerovou hvězdu. S Gatesem si velmi porozuměli jsou schopni se dodnes hodiny bavit o všem možném a to neskutečnou rychlostí, kdy oba mluví naráz a vnímají a reagují na sdělení toho druhého.
Studium Hardvardu ale Billa Gatese neuspokojovalo. Několikrát uvažoval o tom, že se studiem praští a založí s Paulem Allenem počítačovou firmu. Bylo jasné, že by nemohli počítače stavět ani servisovat, nicméně ve vývoji softwaru tušil obrovské možnosti. Jeho rodiče ale byli silně proti tomu, aby ze studií odešel, takže navzdory Allenovým námitkám v dalších a dalších semestrech pokračoval. Allen z toho neměl radost, bral to jako možnost propást příležitost. Věřil tomu, že jakmile bude dosažena určitá kritická mez rozšíření počítačů, vypukne TO – revoluce! Jednou (a nebude to dlouho trvat) se budou počítače prodávat po statisících. Každý bude mít nějaký doma, každý je bude využívat. A oni u toho musí být!
Koncem roku 1974 při příjezdu za Billem na Harvard si Paul Allen povšiml nového čísla magazínu Popular Electronics. „První stavebnice mikropočítače na světě!“ hlásaly obrovské titulky. Obrázek nevzhledné krabice se spoustou přepínačů trůnil přes půlku stránky.
Okamžitě časopis koupil a běžel za Billem. Oba si pozorně článek přečetli a veškerá čest a sláva musí být připsána Allenovi, protože ten na to přišel. Co udělají všichni ti uživatelé, až si koupí ten nový Altair 8080? Bez programů je jim počítač k ničemu. A jak si své programy napíšou? Budou se zdlouhavě učit strojovému kódu? Nepřivítali by raději možnost programovat v nějakém vyšším jazyce? Tady je konečně velká příležitost – nabídneme jim BASIC!
A tak vznikl Micro-Soft...
