Čip aneb zrození mikroprocesoru – základu pro PC

Čip

Mikropočítače přišly ke svému jménu mimo jiné i pro použití zcela nové přelomové elektronické součástky. Ta ale nespadla z nebe, protože tehdejší technologie k ní dost nakročila a více vizionářů tušilo, že je něco takového možné. Nicméně, historie se neptá na to, co by se stalo kdyby. Dnes si popíšeme, jak se mikroprocesor zrodil a co z toho vzešlo.

15. března roku 1969, byl podepsán kontrakt mezi firmami Busicom a Intel. Intel, jeden z největších výrobců pamětí, měl vyvinout novou sadu integrovaných obvodů, která by umožnila firmě Busicom představit vyspělou řadu kalkulátorů s vestavěnou tiskárnou. Intel měl v tomto ohledu bohaté zkušenosti, ostatně jedním ze zakladatelů byl i Bob Noyce, vynálezce integrovaného obvodu.

i Zdroj: PCTuning.cz

Intel

Firma Intel byla v době podpisu zakázky stará přibližně rok, nicméně i tak krátká doba stačila k tomu, aby si na trhu vybudovala skvělé jméno.  To hlavní, na co se Intel v této době specializoval, byl vývoj pamětí. První byla paměť typu SRAM, která znamenala úžasný pokrok oproti minulosti.

Bob Noyce samozřejmě pro svou firmu hledal mladé a schopné inženýry, no a jedním z nich (konkrétně dvanáctým zaměstnancem) se stal Marcian Edwart Hoff, mezi přáteli zvaný Ted. Když byl pověřený přezkoumáním zakázky, prostudoval, co vše je firmou Busicom požadováno, zjistil, že takto rozsáhlé zadání by znamenalo přílišné náklady na vývoj, které by se pro tuto jedinou zakázku nevyplatily. Celý systém by se totiž musel sestávat ze zhruba šestnácti obvodů, k jejichž navržení se relativně malé firmě Intel nedostávalo peněz, času ani inženýrů. Proto přišel s myšlenkou, aby se přistoupilo k vývoji univerzálního integrovaného obvodu, jenž by umožnil programování a tím požadované funkce zajistil softwarově.

i Zdroj: PCTuning.cz

Je třeba v tomto kontextu zdůraznit, že Ted Hoff zdaleka nebyl v této době sám, koho něco takového napadlo. Chuck Peddle, tvůrce čipu MOS6502 měl ty samé myšlenky. Jenže na rozdíl od Hoffa zkrátka nedokázal přesvědčit General Electric, aby se výrobou něčeho takového zabývala. Nikdo tehdy nepociťoval potřebu nové elektronické součástky, kterou by bylo možné řídit programem.

Bob Noyce Hoffa vyslechl a vyrazil s ním dveře. Nicméně když si na jakési poradě pozorně vyslechl všechny jeho argumenty, musel mu dát za pravdu. Vyvinutí programovatelného čipu by Intelu umožnilo tento výrobek uplatnit i pro případné příští zakázky a tím snížit náklady na jeho vývoj, který, jak bylo každému jasné, jediná zakázka pro Busicom nemůže zaplatit.

Samotný Busicom ovšem nebyl takovým přelomovým nápadem nadšen, takže tým japonských inženýrů, kteří do Intelu přišli na výpomoc, nadále pokračoval v původním projektu. Ten předpokládal vytvoření cca 12–16 čipů, z nichž každý měl obsahovat přibližně 2000 transistorů.