Počítače o dvacet pět let později
Seznam kapitol
Když se blížilo výročí 17. listopadu, byli jsme jako Alza Muzeum osloveni gymnáziem Na Vítězné pláni, abychom jim zapůjčili nějaké retro počítače coby součást retro expozice. A proč ne? Socialistické osmibity k historii patří, jakkoliv byly improvizované a nedokonalé. Když jsem ale expozici osobně navštívil a podíval se na relikty socialismu, musel jsem si sám zavzpomínat na to, jaké bylo počítačování za bolševika a kam jsme se od revoluce dostali.
Bylo nebylo, v dobách bolševického temna se dělil svět socialismu na relativně pokrokový svět Prahy a podstatně méně pokrokový svět zbytku socialistické republiky. Na plakátech byl traktorista pánem a horník hrdinou, i když to pod palcem měli spíš komunistický náměstek a reálně socialistický vekslák.
Ideologie oslavovala technologické pokroky, ale měli jste problém sehnat i normální věděckou kalkulačku, jako Tesla MR610. Na konci 70. let byla dostupnost počítačů omezená v podstatě jenom na podniky a specializovaná výpočetní střediska, kam se „outsourcovaly“ požadavky podniků. Tam, světe zboř se, stále existovaly pracovní pozice jako operátorka pro vkládání dat, což byla úžasná práce spočívající v tom, že jste bušili celý den čísla z papírových dokumentů proto, abyste je druhý den pro kontrolu bušili znova. Ve školách a ani v domácnostech počítače nebyly, za nimi bylo nutné cestovat „do civilizace“, tedy do Prahy.
Kolem roku 1980 přišly první osobní počítače. Řada byla vytvořena „po domácku“, tedy obvykle sestavena talentovanými elektroinženýry přímo v podnicích, které je potřebovaly.
Objevovaly se tak klony prvních osmibitů a nějak (dodnes netuším jak) pro ně jejich tvůrci získali ze zahraničí kompatibilní software. Tehdy fungovaly tři oddělené počítačové světy: Svět sálových počítačů, svět malých počítačů a malá a obskurní sekta šílenců, co tvrdili, že budoucnost je v PC (ale těm se všichni smáli).