Digitální demence a antidigitální džihád Manfreda Spitzera | Kapitola 7
Seznam kapitol
Přečetl jsem za vás pamflet antidigitálního džihádisty Manfreda Spitzera „Digitální demence“. Trpěl jsem za vás, abyste vy nemuseli: Tato náboženská kniha, maskovaná za „neurovědecké poznání“, je klasickou ilustraci, jak můžete oklamat většinovou populaci, aniž byste k tomu potřebovali jakákoliv digitální média.
Štkaní Manfreda Spitzera všichni vzdělanci znají: O tempora o mores! Na tom není nic nového. Problém je v tom, že v jeho případě nejde ani o rozkošný text rozmrazeného Ötziho, který si stěžuje na to, že lidstvo pokleslo a už si lukem neloví vlastní laně, ale prostě si zajde do supermarketu. Nejde ani o rozverný simpsonovský článek „Děda nadává na mrak“. Opravdová katastrofa je v tom, že zatímco Prof. Dr. Dr. Manfred Spitzer vede svůj antidigitální džihád založený na osobních pohnutkách, přimíchává do něj skutečné a zcela reálné problémy, které se v záplavě jeho zmatených ideologických výlevů ztrácejí a v poselství o chození po loukách a pojídání bobulí taky zcela zanikají.
Vybrané perly z pera Manfreda Spitzera
„(...) je však ale také možné, že žáci se špatnými školními výsledky sahají po herní konzole, aby se odreagovali nebo aby na školu (a vlastní neúspěchy) prostě zapomněli“ (s. 169) – Škoda, že neexistuje nějaký způsob, jak navázat komunikaci s hráči a zjistit, proč vlastně hrají.
„Žádnými negativními účinky (ale ani žádnými pozitivními!) darování herní konzoly nepůsobilo na školní výkony v matematice. Proč? Zřejmě nejjednodušším vysvětlením bude, že žáci základní školy se ve svém volném čase beztak matematice téměř nevěnují.“ (s. 174) – Tento závěr koreluje s mým pozorováním, že autor nemá matematiku a logiku rád, čili jde o výpověď hluboce osobní.
„Tématem jedné takové talkshow bylo „násilí v médiích“, šlo o počítačové hry a o to, co můžeme nebo bychom měli děla proto, abychom se vzepřeli jejich účinkům – nárůstu reálného násilí – jenž jsou dokázané už po desetiletí.“ - Bohužel, vědecké studie, o které se autor opírá, nekorelují s pozorovanými daty v policejních statistikách. To autorovi ani v nejmenším nebrání, aby s tím operoval jako se všeobecně známou a prokázanou věcí. (SHERRY, J. Research on violent video games and aggression: A translation. Digital media: Transformations in human communication. New York: Peter Lang, 2006.)
A přitom je skutečně nutné řešit bezpochyby vážné problémy, které nové technologie přinášejí, mezi nimiž jmenujme:
1. Redukce objemu práce, která vede k nárůstu nezaměstnanosti. Globalizace vzala práci méně vzdělaným, nástup umělé inteligence ji bude brát i vzdělaným. Budoucností světa, ve kterém bude objektivně málo práce, se ale zatím zabývá málokdo.
2. Informační přehlcení, kdy příliš velký objem informací vede k „rozhodovací paralýze“. Obrovský objem dostupných informací způsobuje, že klasické modely práce s informací jsou bezcenné, prostě tu horu věcí nelze zpracovat. Zvýšení rychlosti zpracování a „klouzání po povrchu“ jsou přitom logickým důsledkem informačního přehlcení. Pokud máte v knihovně tři knihy k tématu, můžete si je přečíst. Pokud máte k dispozici online kolekci, kde jsou podobných dokumentů tři miliony, máte opravdu problém.
3. Vyhledávací problém, který má dvě komponenty: Nutnost naučit se informace efektivně vyhledávat a klasifikovat a potom problém s předtříděním informací, které dělá za vás neviditelně umělá inteligence (Google bubble). Jsou to přitom spojité nádoby: Umělá inteligence vám může pomoci s hledáním, ale rozhoduje za vás. Anebo někdo, kdo ji řídí, ji řídí tak, že rozhoduje za vás.
4. Strašlivá, šílená a naprosto zcestná penetrace reklamou, která se v řadě případů maskuje za regulérní informace, aby zvýšila svůj impakt. Tento problém se týká všech médií, která zavedla tak zvané „komerční články“, které často hraničí s podvodem, protože uvádějí čtenáře v omyl.
5. „Problém švédského stolu“, který vede k tomu, že místo užitečných informací vyhledáváte ty zábavné, což vede k prokrastinaci a k omezení osobního rozvoje.
6. Výchova k digitální hygieně, tedy k dosažení vyrovnaného a udržitelného životního stylu. Dětské koncentrační tábory bez internetu jsou v tomto směru stejně špatné, jako nekonečné herní maratony. Jak ale vychovávat k balancovanému životu se neví, protože zatím nám jsou tyto tábory předkládány jako moderní terapie. (Vsadím se, že za dvacet let se na ně budeme dívat stejně, jako na lobotomii, elektrokonvulzivní terapii anebo inzulinové šoky.)
7. Otázky soukromí, špionáže a bezpečnosti. To je asi nejviditelnější problém dneška.
8. Sezení na zadku a naprostý nedostatek fyzického pohybu, což není dobré obecně, ať už tak činíte u digitálních médií, anebo v klasických školních škamnách a kancelářích.
9. Mezigenerační propast, kdy si starší a mladší generace nerozumí (ale ta je u téhle knihy velmi patrná a má šířku Tichého oceánu). Tato propast způsobuje, že si „nový svět“ buduje svoje vlastní pravidla a může jen velmi omezeně čerpat ze zkušeností starší generace. Tato propast není prospěšná pro nikoho, ale Bin Ladenovský a Spitzerovský pohled na věc (co je nové, to je špatné) problém neřeší, naopak ho akceleruje.
Co na závěr říci? Ušetřete si tři stovky a kupte si místo tohoto zmateného neuroteologického pamfletu nějakou dobrou knížku. Něco inteligentního, kde se dozvíte nové a zajímavé informace o digitálních médiích. Tak například knihu „Signál a šum“ od statistika Nate Silvera, která se zabývá otázkami predikce, proč většinou nefunguje a proč někdy ano. Vydalo ji nakladatelství Paseka v elektronickém provedení vás přijde na necelé dvě stovky. Je to brilantní a chytré čtení, přestože autorovi je jenom 36 let. A mimochodem, na rozdíl od Prof. Dr. Dr. Manfreda Spitzera, který nemá ani heslo na anglické Wikipedii, se Nate Silver v roce 2009 dostal do žebříčku „sta nejvlivnějších lidí světa“ podle časopisu Time. Chápu proč, Nate Silver je svými kvalitami někde úplně jinde.
Takže asi tak.
